Král je mrtev, ať žije císař!
Ke Creative Assembly mám velmi kladný vztah. Převážně díky jejich angažovanosti na redditu a tím, že si občas dělají srandu sami ze sebe. Nejvíc se asi ujal vtípek, když CA v diskuzi uvedli, že jisté monstrum ve Warhammeru prostě nebude, protože animace by stály tolik, co dva a půl „Charlemagnes“ tedy dva věky Karla Velikého, což je docela úspěšné rozšíření pro Attilu. A tento pojem se od té chvíle stal jakýmsi vyjádřením nákladnosti. A páni, tahle hra teda musela stát Karlů…
Před vydáním jsem měl veliký strach, jelikož Thrones of Briannia byly celkem fiasko a dodnes pamatuji problémové vydání Rome 2. Na druhou stranu Warhammer nasadil laťku tak vysoko, že jsem měl obrovské pochyby, zda Three Kingdoms jakkoliv uspěje. Měl jsem za to, že buď to bude průser, nebo ho stále bude zastiňovat Warhammer.
Three Kingdoms však uspěl. A jen tak nějak mimochodem se stal nejlepším Total Warem. Díky zde přítomným novotám mám nyní nejen obavy o úspěšnost Warhammeru 3, ale pokud nepřevezme většinu se zde přítomných mechanik a jen rozšíří druhý díl, tak ho možná ani nebudu chtít zkusit. Jak už holt jednou přičichnete…
Hra údajně o trochu více připomíná hry od Paradoxu, není to sice tak úplně pravda, ale v rámci sérii jsou to rozhodně mílové kroky kupředu. Navíc se nemusíte bát, že byste se v ní ztratili, protože čím je komplexnější, tím je i intuitivnější. Asi největším plusem diplomacie považuji jakousi nabídku rychlých voleb, kde si vyberete třeba obchodní dohodu a vypíše vám to seznam dostupných frakcí a jejich názor na tuto případnou volbu – příjemně to urychluje hratelnost. Další plus je, že vidíte přesně o kolik daná frakce nesouhlasí, a tak se nebudete už po stopadesáté pokoušet vyjednat něco s tím pitomým Kislevem. Další příjemnou změnou je návrat výměny území, což také dosti ovlivní hloubku diplomacie. A vazalové? Při mé kampani se s nimi tak pinkalo, že to pomalu připomínalo mač stolního tenisu a často jsem se cítil, jako ve Hře o trůny. Ale pozor, to vše vás bude nutit myslet na hru i ve volném času.
Největším kladem je inteligence soupeřů. Hru jsem hrál pouze na normal a musím říct, že mě často (ne)příjemně překvapila a občas jsem nechápal, jak dokáže předvídat, tak dobře mé kroky. Chcete na někoho zaútočit, ale máte s ním obchodní smlouvu a dohodu o neútočení? Jen je zrušte a čekejte dostatečný čas na to, až vyprší postih za porušení dohod a vy budete moci bez penalizace vyhlásit válku. Bohužel se spíš dočkáte toho, že se protivník mezitím dobrovolně stane vazalem nějakého vašeho spojence. Větu „jak jsi to věděl, ty hade?“ jsem si v duchu říkal hodně často. Korunu tomu nasazují příběhy jiných hráčů, kterým A.I. udělá občas takový husarský kousek v cestě za císařstvím, který by nenapadl ani mě samotného. A díky tomuto hra nepřímo léčí hráče kteří trpí na save scumming. Opravdu, zkuste to hrát bez zneužívání sejvování - protože zapamatovatelné příběhy, to je to, oč se tu hraje.
A čekají nás další změny. Nyní už neverbujete jednotky v budovách, ale najímáte si mocné vůdce, kterým pak budujete družinu. Nepotřebujete už tedy dílnu na trebuchety, ale stačí si najmout stratéga a do jeho družiny můžete záhy naverbovat trebuchet (jednotky jsou podmíněny jeho levelem). Hezky pak vypadají tyto družiny v seznamu vašich armád, kde vidíte všechny tři vůdce jedné armády vedle sebe a prostě je to hezké pozlátko. Mezi různými členy lze také budovat přátelství, či rivalitu. Stačí jedna obří bitva tří vašich armád a najednou postavy začnou o trochu víc spolupracovat, protože se staly přáteli. Co trochu zamrzí je nízké množství portrétů pro generické lordy, ale to se, jak věřím, brzy změní. K této mechanice se také váže systém špionů a loajality. Můžete totiž vašeho vojevůdce poslat jako špiona do cizí armády a ve správnou chvíli jej třeba sebrat zpět s celou družinou, které velí – no, a to se pochopitelně může stát i vám, když v podstatě jen najímáte generály, kterým je daná družina loajální.
Princip doplňování jednotek je stejný jako v Thrones of Britannia – naverbujete jednotku, kterou máte hned k dispozici, avšak její počet je žalostný a vy čekáte několik tahů, než se skupinka doplní. Rychlost doplňování je závislá na počtu vojenských zásob, které tak slouží jako další surovina. Považuji to za příjemnou změnu a odpadá budování dlouhé fronty.
Hra je asi nejstabilnějším dílem série. Nepadá, hýbe se to slušně a jeden až nevěří, co ten několikatýdenní odklad může znamenat. Bravo CA.
A drobné vady na kráse?
Jednotky samozřejmě nemůžou být tak variabilní jako ve fantasy světě Warhammeru.
A pokud patříte taky mezi lidi, kteří v čajovně raději ukáží prstem na to, co chtějí, aby si nemuseli lámat jazyk a vůbec si ta divná názvosloví čajů zapamatovat – tak budete asi podobně v háji, jako já. A proto právě považuji za nutnost mít zde více odlišných portrétů. Ano, časem sice vytvoříte mocné říše, které budou i trochu zapamatovatelnější, ale drtivou většinu hry se frakce jmenují prostě podle vůdce. A „díky“ přítomnému počeštění všech jmen vám i znalost filmu Red Cliff, nebo hry Dynasty Warriors moc nepomůže. Zhao Yun = Čao Jün a tak dále. Hodně štěstí!
Pokud se k někomu ta informace nedostala - hra nabízí dva režimy. Jeden z nich udělá z hrdinů mlýnky na maso, podobně jako ve Warhammeru a ten druhý po vzoru předchozích historických titulů nabídne vašemu vůdci jen nějaké bodyguardy a riziko jeho smrti v kdejaké potyčce bude všudypřítomné, protože se bude jednat o klasickou jednotku.
A vy telefonujte a objednávejte! Máte rádi strategie, kde se válčí? Kupujte! Máte rádi strategie, kde je dobrá diplomacie? Kupujte! Nehrajete-li vůbec hry? KUPUJTE! A lituji všechny případné zájemce, na které se nedostane limitovaná edice – ten papírový obal je slast.
Ke Creative Assembly mám velmi kladný vztah. Převážně díky jejich angažovanosti na redditu a tím, že si občas dělají srandu sami ze sebe. Nejvíc se asi ujal vtípek, když CA v diskuzi uvedli, že jisté monstrum ve Warhammeru prostě nebude, protože animace by stály tolik, co dva a půl „Charlemagnes“ tedy dva věky Karla Velikého, což je docela úspěšné rozšíření pro Attilu. A tento pojem se od té chvíle stal jakýmsi vyjádřením nákladnosti. A páni, tahle hra teda musela stát Karlů…
Před vydáním jsem měl veliký strach, jelikož Thrones of Briannia byly celkem fiasko a dodnes pamatuji problémové vydání Rome 2. Na druhou stranu Warhammer nasadil laťku tak vysoko, že jsem měl obrovské pochyby, zda Three Kingdoms jakkoliv uspěje. Měl jsem za to, že buď to bude průser, nebo ho stále bude zastiňovat Warhammer.
Three Kingdoms však uspěl. A jen tak nějak mimochodem se stal nejlepším Total Warem. Díky zde přítomným novotám mám nyní nejen obavy o úspěšnost Warhammeru 3, ale pokud nepřevezme většinu se zde přítomných mechanik a jen rozšíří druhý díl, tak ho možná ani nebudu chtít zkusit. Jak už holt jednou přičichnete…
Hra údajně o trochu více připomíná hry od Paradoxu, není to sice tak úplně pravda, ale v rámci sérii jsou to rozhodně mílové kroky kupředu. Navíc se nemusíte bát, že byste se v ní ztratili, protože čím je komplexnější, tím je i intuitivnější. Asi největším plusem diplomacie považuji jakousi nabídku rychlých voleb, kde si vyberete třeba obchodní dohodu a vypíše vám to seznam dostupných frakcí a jejich názor na tuto případnou volbu – příjemně to urychluje hratelnost. Další plus je, že vidíte přesně o kolik daná frakce nesouhlasí, a tak se nebudete už po stopadesáté pokoušet vyjednat něco s tím pitomým Kislevem. Další příjemnou změnou je návrat výměny území, což také dosti ovlivní hloubku diplomacie. A vazalové? Při mé kampani se s nimi tak pinkalo, že to pomalu připomínalo mač stolního tenisu a často jsem se cítil, jako ve Hře o trůny. Ale pozor, to vše vás bude nutit myslet na hru i ve volném času.
Největším kladem je inteligence soupeřů. Hru jsem hrál pouze na normal a musím říct, že mě často (ne)příjemně překvapila a občas jsem nechápal, jak dokáže předvídat, tak dobře mé kroky. Chcete na někoho zaútočit, ale máte s ním obchodní smlouvu a dohodu o neútočení? Jen je zrušte a čekejte dostatečný čas na to, až vyprší postih za porušení dohod a vy budete moci bez penalizace vyhlásit válku. Bohužel se spíš dočkáte toho, že se protivník mezitím dobrovolně stane vazalem nějakého vašeho spojence. Větu „jak jsi to věděl, ty hade?“ jsem si v duchu říkal hodně často. Korunu tomu nasazují příběhy jiných hráčů, kterým A.I. udělá občas takový husarský kousek v cestě za císařstvím, který by nenapadl ani mě samotného. A díky tomuto hra nepřímo léčí hráče kteří trpí na save scumming. Opravdu, zkuste to hrát bez zneužívání sejvování - protože zapamatovatelné příběhy, to je to, oč se tu hraje.
A čekají nás další změny. Nyní už neverbujete jednotky v budovách, ale najímáte si mocné vůdce, kterým pak budujete družinu. Nepotřebujete už tedy dílnu na trebuchety, ale stačí si najmout stratéga a do jeho družiny můžete záhy naverbovat trebuchet (jednotky jsou podmíněny jeho levelem). Hezky pak vypadají tyto družiny v seznamu vašich armád, kde vidíte všechny tři vůdce jedné armády vedle sebe a prostě je to hezké pozlátko. Mezi různými členy lze také budovat přátelství, či rivalitu. Stačí jedna obří bitva tří vašich armád a najednou postavy začnou o trochu víc spolupracovat, protože se staly přáteli. Co trochu zamrzí je nízké množství portrétů pro generické lordy, ale to se, jak věřím, brzy změní. K této mechanice se také váže systém špionů a loajality. Můžete totiž vašeho vojevůdce poslat jako špiona do cizí armády a ve správnou chvíli jej třeba sebrat zpět s celou družinou, které velí – no, a to se pochopitelně může stát i vám, když v podstatě jen najímáte generály, kterým je daná družina loajální.
Princip doplňování jednotek je stejný jako v Thrones of Britannia – naverbujete jednotku, kterou máte hned k dispozici, avšak její počet je žalostný a vy čekáte několik tahů, než se skupinka doplní. Rychlost doplňování je závislá na počtu vojenských zásob, které tak slouží jako další surovina. Považuji to za příjemnou změnu a odpadá budování dlouhé fronty.
Hra je asi nejstabilnějším dílem série. Nepadá, hýbe se to slušně a jeden až nevěří, co ten několikatýdenní odklad může znamenat. Bravo CA.
A drobné vady na kráse?
Jednotky samozřejmě nemůžou být tak variabilní jako ve fantasy světě Warhammeru.
A pokud patříte taky mezi lidi, kteří v čajovně raději ukáží prstem na to, co chtějí, aby si nemuseli lámat jazyk a vůbec si ta divná názvosloví čajů zapamatovat – tak budete asi podobně v háji, jako já. A proto právě považuji za nutnost mít zde více odlišných portrétů. Ano, časem sice vytvoříte mocné říše, které budou i trochu zapamatovatelnější, ale drtivou většinu hry se frakce jmenují prostě podle vůdce. A „díky“ přítomnému počeštění všech jmen vám i znalost filmu Red Cliff, nebo hry Dynasty Warriors moc nepomůže. Zhao Yun = Čao Jün a tak dále. Hodně štěstí!
Pokud se k někomu ta informace nedostala - hra nabízí dva režimy. Jeden z nich udělá z hrdinů mlýnky na maso, podobně jako ve Warhammeru a ten druhý po vzoru předchozích historických titulů nabídne vašemu vůdci jen nějaké bodyguardy a riziko jeho smrti v kdejaké potyčce bude všudypřítomné, protože se bude jednat o klasickou jednotku.
A vy telefonujte a objednávejte! Máte rádi strategie, kde se válčí? Kupujte! Máte rádi strategie, kde je dobrá diplomacie? Kupujte! Nehrajete-li vůbec hry? KUPUJTE! A lituji všechny případné zájemce, na které se nedostane limitovaná edice – ten papírový obal je slast.
Dragon Age: The Veilguard
Pro: Veškeré změny k lepšímu, obléhání měst je zpět, hratelnost postavená na hrdinech, bojové mapy, optimalizace, nepřítomnost bugů, možnost volby herního režimu
Proti: Generičnost portrétů méně důležitých generálů, pro mnohé asi guláš ve jménech