Je třeba mít na paměti, že mám sérii Assassin’s Creed celkem rád a že jsem hrál na PC všechny singleplayer hry ze série, které můj (už poměrně dýchavičný) notebook rozjede. Dále by se mělo přihlédnout k faktu, že jsem si DS/2DS/3DS (ano, všechny tři) pořídil především kvúli Pokémonům a kromě vizuálních románů série Phoenix Wright jsem tu vpodstatě nic jiného nehrál – a jen s velkými obtížemi hledám tituly, které by mě zaujaly.

Na sérii AC mě baví (silná, ale i dost volná) inspirace historií a filmovým způsobem podaný příběh. Boje samotné mě baví už méně a úkoly závislé na rychlosti a přesnosti provedení (např. akrobatické sekvence na čas) mě nebaví vůbec. Altair’s Chronicles bohužel obsahuje jen velmi málo toho, co se mi líbí, a naopak příliš toho, co se mi nelíbí a nejde mi. Boje samotné by byly ok, to, že se občas do souboje vůbec nesmím dostat, jinak mise skončí, to je neskutečná otrava. Nejhorší jsou ale sekvence, kdy se hráč musí vypořádat s pohybujícími se plošinkami (ať už se pohybují horizontálně, vertikálně nebo se zasunují do zdi), bodáky (statické i vysunující se) nebo nášlapná tlačítka, prostě elementy, které byly už v Prince of Persia a už tehdy mi neskutečně pily krev. Vysoká obtížnost i na easy je prostě pro mé nešikovné ruce příliš. Dostal jsem se (po mnoha obtížích) až do stok a hra mě svou nepřístupností otrávila natolik, že pokračovat nehodlám.

A abych nezapomně na grafiku: ta je neskutečně ošklivá... Co se meziher týče, ty jsou také neskutečně frustrující a zvláště výslech jsem musel do zblbnutí opakovat, protože jsem se prostě stylusem do těch QTE kroužků nemohl trefit (a prsty mám moc velké).