Blood, to byla po Doom a Duke Nukem 3D moje třetí střílečka. Když jsem jí tehdy, v roce 1997 hrál, tak jsem se i občas bál a to nemluvím o místy velké obtížnosti, kdy vás jeden zapomenutý kultista dokázal na pár dobře mířených ran dostat. Znovu jsem hrou procházel v roce 2009 a i tehdy jsem byl nadšen. Vše bylo stejně dobré jako předtím. Ale až letos na mě dýchla ta správná nostalgie a já projel hru i s datadisky takřka jedním dechem (jeden dech však trval pár týdnů) :D

Úžasný je leveldesign, troufnu si tvrdit, že 80% map je skvěle naplánovaných a na většinu jsem vzpomínal už během těch 22 let, co je hra na světě. Mají prostě svou logiku a není to jen o tom přijít do další místnosti, vše vystřílet a bezhlavě pokračovat dál. Jde i o to se rozhlížet a semtam naleznout vtipně schovaný secret, nebo easter egg, který dokreslí hororovou atmosféru, nebo ji naopak vtipně odlehčí.

Důležitou položkou je i zbrojní arzenál. Začíná se s vidlemi, což je (oproti noze, nebo ruce z výše zmíněných předchůdců) hodně cool startovací zbraň. Hodně využití má i pistole na světlice, následují "běžné" kousky jako brokovnice, samopal a raketomet, přes 3 druhy dynamitu až se člověk dostane k netradičním a obskurním kouskům v podobě spreje se zapalovačem, elektrickému teslagunu a k jedné z nejvíce wtf zbraní - voodoo panence :D Nutno připočíst, že většina zbraní má i sekundární mód střelby/použití. Tady předběhli vývojáři svou dobu.

To, co vytváří atmosféru hry, jsou však nepřátelé. Vždycky mě bavilo (a baví mě dodnes), hrát fotbal s hlavami zombií, nebo si procvičit lekce uměle vytvořeného jazyka všech těch po zuby ozbrojených mnichů :) Velmi strašidelné vždycky byly souboje s "vodníky", nebo se "smrtkami". Ale nejobávanějším nepřítelem vždycky bude chodící ruka. I bossové se povedli, dokud člověk nevěděl jak na ně, tak měl v kalhotách a bylo mu ouzko.

Nejvíc však bude člověk vzpomínat na ty momenty, které prostě v jiné hře neviděl. Jako když, právě nalezený klíč otevře kadibudku a kampak asi bude následovat další postup? :) Nebo, když se povede těsně před smrtí zapálit dynamit a posmrtně pak sledovat oslavný běh a následně i let triumfujících mnichů. Nebo, pro mě nejpamátnější scénu, když jsem potkal v nemocnici, na lůžku, bezhlavého chlápka, který evidentně podle přístrojů vedle ještě žil, to byl zázrak vědy v přímém přenosu. (Bohužel, když do něj člověk střelil, tak to už nepřežil, to bude ještě předmětem dalšího bádání v dalších hrách).

Blood je jednoduše moje srdcovka a jak se zdá, bude mě provázet celý život. Proto jsem byl i vděčný za aktuální "remaster", který ovládání posunul do dnešních standartů a hraje se to prostě dobře. Nejpozději za 10 let zas tento báječně zvrácený svět navštívím.