Paradoxe, Paradoxe… Ty potvoro jedna nenažraná.
Na disku počítače snad nemám hru s kterou mám tak rozpolcený vztah. Proč? No snad tento komentář aspoň zčásti zodpoví.
Jsou tomu již tři roky od vydání hry, takže je myslím nejvyšší čas zhodnotit kam se za tu dobu posunula a kolik věcí se „opravilo“. A jak je již z úvodu zřejmé, žádná sláva to není.
Začněme ale hezky od začátku. Hearts of Iron IV je druhoválečná real-time grand strategie. Grand, protože hráč má pod palcem celý stát. Od politiky, výzkumu, výroby až po samotné jednotky. Hráč si tedy zvolí startovní rok, stát a vše další záleží na něm. Hra nemá žádné předem dané cíle, a tak vše záleží na hráči.
Novinkou oproti předchozím dílům je systém výroby, kdy nyní jsou továrny rozděleny na civilní, sloužící pro výstavbu a obchod, a vojenské pro výrobu válečného vybavení. Nestačí tedy dát pouze stavět divizi, ale musí se i něčím vybavit. Hráč tedy přiřazuje jednotlivé továrny k výrobě určitého vybavení jako například pušek, tanků, letadel nebo i třeba proviantu. Systém jako takový funguje a dává hře nový strategický rozměr. Vyrábět starší, ale levnější a zavedený nebo přejít na nový vylepšený model tanku, jehož zavedením do výroby však klesne produktivita? Podobné a další úskalí budu muset hráč řešit neustále.
Další novinkou, jenž razantně ovlivňuje hru, je tzv. strom národního zaměření. Jedná se o způsob, jak stát směřovat určitým směrem. Hráč tedy může volit například fokusy na rozšíření průmyslu, modernizaci armády, anebo politické ovlivňující, jak stát, tak i zahraniční politiku. Například v případě Německa provedení Anšlusu. Tyto fokusy má bohužel ušité na míru pouze sedm hlavních velmocí. Všechny ostatní státy světa sdílejí jediný generický strom. A jak hádáte správně již nyní jsou venku tři DLC, jenž přidávají právě tyto na míru ušité stromy dalším zemím. Bohužel i tyto speciální fokusy postrádají rozmanitost směřování země tudíž po pár seancích hra upadá do jisté schematičnosti, kdy se provede v podstatě jeden ze několika scénářů.
Diplomacie je ve hře zastoupena poněkud komorně. Ačkoliv zde figuruje jistý systém vztahů je v zásadě nefunkční protože takřka nic neovlivňuje. Jelikož není napojený na obchod, tudíž potřebné suroviny můžete vesele nakupovat i od svého zapřisáhlého nepřítele, a těch pár dalších jako je například vstup do frakce nejsou nikterak důležité.
Může se toho zdát hodně, nicméně možnosti nejsou ve finále tak rozmanité. Vše se dá vcelku snadno naučit a následně již vše provádět v podstatě automaticky. Hra doznala výrazného zjednodušení a to nejen oproti pro některé až přesložitělém třetím dílu, avšak i vůči druhém dílu série. Bohužel toto zjednodušení jde v ruku v ruce i s osekáním důležitých prvků hry u kterého se prostě nedá zbavit dojmu, že ve hře nejsou jenom proto, aby přišly až v podobě DLC za tučnou částku.
Neodpustím si menší rýpnutí a musím říct, co ve hře chybí, bylo v minulých dílech a bylo nebo ještě stále nebylo dodáno v DLC.
Za prvé špionáž. Ano řekli byste si vcelku kritická věc. Není. Je zde jenom jakýsi náhled kde máte plus mínus údaje o síle nepřítele, ale to je asi tak všechno. Žádné sabotáže, krádeže, nic.
Licenční výroba (dodána v DLC Death or Dishonor). Úprava vybavení lodí (opět DLC tentokrát Man the Guns ). Výběr cílů (myšleno jestli letiště, jaké továrny apod.) pro bombardéry (opět DLC). A tak dále a tak dále.
Mimochodem donedávna ve hře ještě zcela absentovalo palivo! Takže Vám klidně mohli létat miliony letadel po obloze a žádný problém. I ty tanky asi jezdili na vzduch. Jedna z mála věcí přidaných zadarmo.
Dalším prvkem hry, do jehož užívání je hráč víceméně nucen, jsou frontové linie. To si hráč takhle dá dohromady armádu, přiřadí jí velitele a může začít kreslit linie, plány útoku apod. Pak už jenom vydá povel a jednotky začnou konat. Krásné na papíře, že? Jen kdyby se to celé neopíralo o umělou inteligenci.
Umělá inteligence… Je prostě úplně vypatlaná. To ani jinak říct nejde. Jak ta vaše tak i nepřátel. Úplně v klidu je Vám schopna odvelet půlku vašich divizí z kritického úseku fronty, kde se vedou těžké boje a sotva se držíte jenom proto, že o pár stovek kilometrů níže se Vám podařil průlom a prodloužili jste frontu sice trochu více, ale s tamními jednotkami byste ji stále uhájil. Proč je to tak strašně nefunkční je i to, že UI nevyužívá pro přesuny železnice. Tudíž všude pochodují pěšky, což trvá dlouho a než dojdou na místo svého určení, může se situace i několikrát razantně změnit a tak často když dorazí na místo určení, začnou hned mašírovat zpátky, protože bylo UI vyhodnoceno jako tam zrovna nejpotřebnější. Výsledek? Neustálé díry v liniích, které naštěstí nepřátelské UI neumí moc dobře využít ale multiplayer… Tam Vás to nehorázně vytrestá.
Zmínil sem nucení do využívání této funkce. Ano můžete vše řídit ručně, každičké jednotce vydávat rozkaz zvlášť. Jenže kromě chvílemi neúnosné mikrosprávy Vám hra v podstatě vůbec nepřidává zkušennosti velitelům. A to už je pak citelně znát.
Dalším mým oblíbeným neduhem UI jsou sebevražedné útoky. A ano není to jen specialita sovětů, ale i takoví Francouzi mají tuhle kratochvíli ve zvyku. Nemá problém vrhat svou jedinou divizi do útoku proti dobře opevněným devíti. A nelze to považovat ani za průzkum bojem, protože tuhle jednu divizičku nechá vždy bojovat až do hořkého konce, kdy je totálně dezorganizovaná a není nic jednoduššího pro nepřítele vytáhnout do protiútoku. A máme další průlom. Tohle se děje i když už má divizička posily na cestě, přesto bezhlavě vrhá do prohrané bitvy. Tolik asi k záhadně vysokým ztrátám mužů.
Jakýkoliv spojenci ve hře jsou pak absolutně neschopní a mnohdy i přítěží. Nemají sice vůbec problém vrhnout veškeré své síly na frontu, nicméně to že místní logistika to absolutně neuzásobuje a všichni chcípnou už je vůbec netíží. Anebo opačný extrém kdy například americké UI nemá problém poslat padesát divizí do Sýrie, kde se absolutně nebojuje. A tak tam v klidu sedí čekají, však v Evropě se vůbec nehroutí fronta.
A už vůbec nemá cenu zmiňovat roztodivná složení divizí, jejich spamování které citelně zhoršuje výkon hry.
Výkon hry když už jej zmiňuji je bídný. Kolem roku 1942 už hra citelně zpomaluje, nedej bože takový rok 1945. To i nejvyšší rychlost odpovídá tomu, co bylo při spuštění hry dvojka. Zkrátka jde znát, že engine má své roky a i vývojáři přiznali, že některé kusy kódu se datují do roku 2003. A současný přechod na 64 bit tomu moc nepomůže.
Grafika hry je OK. Neurazí, nenadchne, ale špatně se na to nedívá.
Ozvučení hry také vpořádku. Jen skladeb je ve hře tuze málo a brzy začnou být dosti ohrané.
Co říct závěrem… Ve hře mám nahráno 322 hodin. Ptáte se proč po tomhle výlevu síry a žluči? Inu obdobně jako třeba i her od Bethesdy drží Paradoxí hry nad vodou modifikace. Tři čtvrtiny odehraného času jsem strávil v modifikacích. Jmenovitě Kaiserreich (alternativní historie po vítězství Německa v 1. s.v. s neuvěřitelně skvěle promakanými fokusy a lorem), Old World Blues (zasazení do Falloutevské pustiny) a Endsieg (přiblížení hry starším dílům prohloubením mechanismů).
Tyto mody přidávají obsah hry, který ve vanille zoufale chybí. Mechanicky se budete stále potýkat se stejnými problémy. A jedno DLC za 15 éček za skoro rok tom moc nepomůže.
A navíc ona síla co by kdyby, jenž tyto hry nabízí mě nutí k návratům. Paradox nemá příliš velkou konkurenci na poli Grand strategií. A to co existuje je spíše na úrovni budgetovek. Proto je i jednooký mezi slepými král.
Kdybych to měl shrnout tak Hearts of Iron 4 je taková osekaná arkádová verze Grand strategie. Ostřílené harcovníky příliš nenadchne. Nicméně hra jako taková je i přes svá zjednodušení a osekanost ve výsledku dobrý vstup pro nováčky do vod Grand strategií.
Za plnou cenu do toho rozhodně nejděte. Počkejte na slevu. Ale ani ta nebude bohužel moc velká protože… No inu Paradox.
Na disku počítače snad nemám hru s kterou mám tak rozpolcený vztah. Proč? No snad tento komentář aspoň zčásti zodpoví.
Jsou tomu již tři roky od vydání hry, takže je myslím nejvyšší čas zhodnotit kam se za tu dobu posunula a kolik věcí se „opravilo“. A jak je již z úvodu zřejmé, žádná sláva to není.
Začněme ale hezky od začátku. Hearts of Iron IV je druhoválečná real-time grand strategie. Grand, protože hráč má pod palcem celý stát. Od politiky, výzkumu, výroby až po samotné jednotky. Hráč si tedy zvolí startovní rok, stát a vše další záleží na něm. Hra nemá žádné předem dané cíle, a tak vše záleží na hráči.
Novinkou oproti předchozím dílům je systém výroby, kdy nyní jsou továrny rozděleny na civilní, sloužící pro výstavbu a obchod, a vojenské pro výrobu válečného vybavení. Nestačí tedy dát pouze stavět divizi, ale musí se i něčím vybavit. Hráč tedy přiřazuje jednotlivé továrny k výrobě určitého vybavení jako například pušek, tanků, letadel nebo i třeba proviantu. Systém jako takový funguje a dává hře nový strategický rozměr. Vyrábět starší, ale levnější a zavedený nebo přejít na nový vylepšený model tanku, jehož zavedením do výroby však klesne produktivita? Podobné a další úskalí budu muset hráč řešit neustále.
Další novinkou, jenž razantně ovlivňuje hru, je tzv. strom národního zaměření. Jedná se o způsob, jak stát směřovat určitým směrem. Hráč tedy může volit například fokusy na rozšíření průmyslu, modernizaci armády, anebo politické ovlivňující, jak stát, tak i zahraniční politiku. Například v případě Německa provedení Anšlusu. Tyto fokusy má bohužel ušité na míru pouze sedm hlavních velmocí. Všechny ostatní státy světa sdílejí jediný generický strom. A jak hádáte správně již nyní jsou venku tři DLC, jenž přidávají právě tyto na míru ušité stromy dalším zemím. Bohužel i tyto speciální fokusy postrádají rozmanitost směřování země tudíž po pár seancích hra upadá do jisté schematičnosti, kdy se provede v podstatě jeden ze několika scénářů.
Diplomacie je ve hře zastoupena poněkud komorně. Ačkoliv zde figuruje jistý systém vztahů je v zásadě nefunkční protože takřka nic neovlivňuje. Jelikož není napojený na obchod, tudíž potřebné suroviny můžete vesele nakupovat i od svého zapřisáhlého nepřítele, a těch pár dalších jako je například vstup do frakce nejsou nikterak důležité.
Může se toho zdát hodně, nicméně možnosti nejsou ve finále tak rozmanité. Vše se dá vcelku snadno naučit a následně již vše provádět v podstatě automaticky. Hra doznala výrazného zjednodušení a to nejen oproti pro některé až přesložitělém třetím dílu, avšak i vůči druhém dílu série. Bohužel toto zjednodušení jde v ruku v ruce i s osekáním důležitých prvků hry u kterého se prostě nedá zbavit dojmu, že ve hře nejsou jenom proto, aby přišly až v podobě DLC za tučnou částku.
Neodpustím si menší rýpnutí a musím říct, co ve hře chybí, bylo v minulých dílech a bylo nebo ještě stále nebylo dodáno v DLC.
Za prvé špionáž. Ano řekli byste si vcelku kritická věc. Není. Je zde jenom jakýsi náhled kde máte plus mínus údaje o síle nepřítele, ale to je asi tak všechno. Žádné sabotáže, krádeže, nic.
Licenční výroba (dodána v DLC Death or Dishonor). Úprava vybavení lodí (opět DLC tentokrát Man the Guns ). Výběr cílů (myšleno jestli letiště, jaké továrny apod.) pro bombardéry (opět DLC). A tak dále a tak dále.
Mimochodem donedávna ve hře ještě zcela absentovalo palivo! Takže Vám klidně mohli létat miliony letadel po obloze a žádný problém. I ty tanky asi jezdili na vzduch. Jedna z mála věcí přidaných zadarmo.
Dalším prvkem hry, do jehož užívání je hráč víceméně nucen, jsou frontové linie. To si hráč takhle dá dohromady armádu, přiřadí jí velitele a může začít kreslit linie, plány útoku apod. Pak už jenom vydá povel a jednotky začnou konat. Krásné na papíře, že? Jen kdyby se to celé neopíralo o umělou inteligenci.
Umělá inteligence… Je prostě úplně vypatlaná. To ani jinak říct nejde. Jak ta vaše tak i nepřátel. Úplně v klidu je Vám schopna odvelet půlku vašich divizí z kritického úseku fronty, kde se vedou těžké boje a sotva se držíte jenom proto, že o pár stovek kilometrů níže se Vám podařil průlom a prodloužili jste frontu sice trochu více, ale s tamními jednotkami byste ji stále uhájil. Proč je to tak strašně nefunkční je i to, že UI nevyužívá pro přesuny železnice. Tudíž všude pochodují pěšky, což trvá dlouho a než dojdou na místo svého určení, může se situace i několikrát razantně změnit a tak často když dorazí na místo určení, začnou hned mašírovat zpátky, protože bylo UI vyhodnoceno jako tam zrovna nejpotřebnější. Výsledek? Neustálé díry v liniích, které naštěstí nepřátelské UI neumí moc dobře využít ale multiplayer… Tam Vás to nehorázně vytrestá.
Zmínil sem nucení do využívání této funkce. Ano můžete vše řídit ručně, každičké jednotce vydávat rozkaz zvlášť. Jenže kromě chvílemi neúnosné mikrosprávy Vám hra v podstatě vůbec nepřidává zkušennosti velitelům. A to už je pak citelně znát.
Dalším mým oblíbeným neduhem UI jsou sebevražedné útoky. A ano není to jen specialita sovětů, ale i takoví Francouzi mají tuhle kratochvíli ve zvyku. Nemá problém vrhat svou jedinou divizi do útoku proti dobře opevněným devíti. A nelze to považovat ani za průzkum bojem, protože tuhle jednu divizičku nechá vždy bojovat až do hořkého konce, kdy je totálně dezorganizovaná a není nic jednoduššího pro nepřítele vytáhnout do protiútoku. A máme další průlom. Tohle se děje i když už má divizička posily na cestě, přesto bezhlavě vrhá do prohrané bitvy. Tolik asi k záhadně vysokým ztrátám mužů.
Jakýkoliv spojenci ve hře jsou pak absolutně neschopní a mnohdy i přítěží. Nemají sice vůbec problém vrhnout veškeré své síly na frontu, nicméně to že místní logistika to absolutně neuzásobuje a všichni chcípnou už je vůbec netíží. Anebo opačný extrém kdy například americké UI nemá problém poslat padesát divizí do Sýrie, kde se absolutně nebojuje. A tak tam v klidu sedí čekají, však v Evropě se vůbec nehroutí fronta.
A už vůbec nemá cenu zmiňovat roztodivná složení divizí, jejich spamování které citelně zhoršuje výkon hry.
Výkon hry když už jej zmiňuji je bídný. Kolem roku 1942 už hra citelně zpomaluje, nedej bože takový rok 1945. To i nejvyšší rychlost odpovídá tomu, co bylo při spuštění hry dvojka. Zkrátka jde znát, že engine má své roky a i vývojáři přiznali, že některé kusy kódu se datují do roku 2003. A současný přechod na 64 bit tomu moc nepomůže.
Grafika hry je OK. Neurazí, nenadchne, ale špatně se na to nedívá.
Ozvučení hry také vpořádku. Jen skladeb je ve hře tuze málo a brzy začnou být dosti ohrané.
Co říct závěrem… Ve hře mám nahráno 322 hodin. Ptáte se proč po tomhle výlevu síry a žluči? Inu obdobně jako třeba i her od Bethesdy drží Paradoxí hry nad vodou modifikace. Tři čtvrtiny odehraného času jsem strávil v modifikacích. Jmenovitě Kaiserreich (alternativní historie po vítězství Německa v 1. s.v. s neuvěřitelně skvěle promakanými fokusy a lorem), Old World Blues (zasazení do Falloutevské pustiny) a Endsieg (přiblížení hry starším dílům prohloubením mechanismů).
Tyto mody přidávají obsah hry, který ve vanille zoufale chybí. Mechanicky se budete stále potýkat se stejnými problémy. A jedno DLC za 15 éček za skoro rok tom moc nepomůže.
A navíc ona síla co by kdyby, jenž tyto hry nabízí mě nutí k návratům. Paradox nemá příliš velkou konkurenci na poli Grand strategií. A to co existuje je spíše na úrovni budgetovek. Proto je i jednooký mezi slepými král.
Kdybych to měl shrnout tak Hearts of Iron 4 je taková osekaná arkádová verze Grand strategie. Ostřílené harcovníky příliš nenadchne. Nicméně hra jako taková je i přes svá zjednodušení a osekanost ve výsledku dobrý vstup pro nováčky do vod Grand strategií.
Za plnou cenu do toho rozhodně nejděte. Počkejte na slevu. Ale ani ta nebude bohužel moc velká protože… No inu Paradox.
