Divadlo v brechtovském stylu o moru sužujícím ruské stepní město.
Bude to asi nejvíc frustrující hra, jakou jste kdy hráli. V roli mladého ruského chirurga vracejícího se do rodného města budete trpět neustálým nedostatkem jídla, munice, nástrojů, spánku a léků.

Jakoby toho bylo málo, v okamžiku vašeho návratu je zavražděn váš otec, místní lékař, a podezření okamžitě padá na vás. Přátelé z dětství již nejsou čím bývali, kdysi pokojné město pod závojem záhadné morové nákazy odhaluje mocensko-ideologické konflikt mezi významnými rodinami. Někdo ztělesňuje řeznický průmysl na kterém město žije, někdo renesančně-progresivistické pnutí, které město vzdaluje od jeho kořenů, které ztělesňují okolo žijící lidé z nekonečné ruské stepi, která život dává i bere a životem i smrtí dokonce i možná je. Hlavní roli tu hraje lidská bezmoc proti objektivnímu přírodnímu zlu, jemuž dveře možná otevřel člověk, ale dál si žije vlastní životem. Nebo smrtí lidí.

Je důležitý jedinec, město nebo země, na které oba leží? Ať už spící nebo mrtví? Jak moc se dokáže jedinec vymanit ze své lingvistické a kulturní klece? A měl by?
Tyhle otázky může Pathologic pokládat a dávat různá vodítka právě proto, že mor funguje jako vítr, který vtrhne do místnosti a rozmetá všechny věci okolo. Během snahy věci zase spojit lze teprve objevit nejen nové a stare významy, ale vytvářet i spojení nová. Mor není jen objektivním zlem, ale motorem života. Stejně tak ale může skončit i totální smrtí. Nejen lidí, ale i zázraků.

Pathologic nutí hráče dělat náročná rozhodnutí neustále. Uzdravím místního mafoše nebo ubohého sirotu? Vyměním maso za náboje? Půjdu pomoci místním pašerákům nebo raději budu shánět suroviny na výrobu antibiotik? Přežiju další den nebo zkusím najít lék na nákazu?
Všechna rozhodnutí jsou frustrující a zanechávají hořkou pachuť. A čas se neúprosně zkracuje. A lidé nevidí co já a já nechápu, co se snaží říct. Brechtolské divadlo nedává rozhřešení, nedává jak kašpárek na konci ponaučení. Někdy možná je největším zlem nepřijmout svou roli a snažit se z ní vymanit. Na tom Pathologic staví. Ale nejenom na tom.

S nevídaným umem hra trhá trapný západní koncept herního protagonisty: tedy toho chlapíka, který posbírá všechny informace, dosáhne jakéhosi vrcholného vědění a na základě něj vynese jakýsi ultimátní rozsudek, který je samozřejmě vždy zcela v souladu buď s etikou moderního humanismu nebo jakousi podivnou hitlerovskou perverzí.
Současně hráče (diváky?) bude Pathologic frustrovat. Nejen frustrující obtížností. V době, kdy se divák rozčílí nad tím, že dílo nebo postavy nezaujaly jasné etické stanovisko, si bude publikum hledat těžko. Stejně jako narativním a obecně informace sdělujícím postupem, který spoléhá na metafory, alegorie a symboliku. A ano, hádáte správně, dokonce ani hegelovské dialektice se místy nevyhne. A to vše s dokonalým art stylem a hudbou.

Žádná recenze ani status nemůžou říct o Pathologic celou pravdu. Je třeba to hrat a vnímat. Zkušenost bude neúplná, jak z jakékoli recenze, tak z jednoho hraní. Ale tak to má být.