RDR2 je výjimečná hra, svým formátem a provedením až neskutečně dobrá. Nabízí bohatý open-world s propracovaným světem, který zkrátka žije. Obyvatelé měst, farem, i domků na samotě neexistují jen proto, aby s vámi interagovali nebo vám zadali fetch quest, ale působí dojmem, že mají nějaký svůj vlastní na vás nezávislý život. Stejně tak i zvířata, pokud je hned nevyplašíte, když k nim přisprintujete s plným arzenálem. Za zvláštní zmínku stojí i další členové Van der Lindeova gangu, o nichž se můžete leccos velmi plynule a nenuceně dozvědět prostě tím, že trávíte nějaký čas v táboře a všímáte si toho, co se dějem kolem. Dabing a veškeré rozhovory, animace postav -- rovněž dokonalé.
Donekonečna se můžete toulat krásnými lokacemi od močálů přes prérie až po zasněžené vrcholky hor, přičemž na vás na každém kroku čeká něco nového – ať už se jedná o další stopu sériového vraha, osobu v nesnázích nebo třeba jen zajímavý objekt, který si Arthur namaluje do deníčku. Můžete chytat ryby, lovit bizony, jít do divadla, chytit a zkrotit si mustanga, narušit setkání Ku Klux Klanu, zachránit pocestného uštknutého hadem, přepadnout dostavník, přepadnout náhodné kolemjdoucí, přepadnout vlak, odhalit nekalé praktiky majitele obchodu, štípat dříví nebo doslova donekonečna hrát domino. Hra má přes svůj celkově temnější tón i takový sobě vlastní nevtíravý humor, takže se člověk pobaví i v nečekaných momentech (čtení popisků v katalogu). Rockstar Games se navíc opravdu vyřádili na atmosféře sklonku divokého západu a ve hře se jim podařilo rozesít opravdu obdivuhodné množství dobových odkazů, aniž by vás jimi zahltili – potkáte se s legendárními pistolníky, utlačovanými indiány, sufražetkami, pamětníky starého Jihu, alter egem Nikoly Tesly, ropným magnátem, italskou mafií atd. Jedním slovem – obdivuhodné.
K dalšími kladům hry bych za mě přidala i to, že všechno je volitelné - nedělá z Arthura tamagoči: edice kovboj v tom smyslu, že když nebudete týden jíst, měsíc spát a za celou hru se vykoupete jen jednou, abyste si to zkusili, tak vás sice trochu penalizuje, ale rozhodně vás nijak neznechutí.
Hra mě strašně bavila do té míry, že přibližně na dva měsíce neexistovalo, abych se do ní v podstatě každý den alespoň na chvilku nepustila (ten pocit, když je zabití tří dravých ptáků tomahawkem stejně důležité jako jít do práce). Jednu chvíli jsem si dokonce myslela, že se Red Dead Redemption 2 pro mě stane lepší open world hrou než Zaklínač 3. Nu, nakonec se tak nestalo. Mám pro to tři důvody.
1. Jestli něco pokulhává, tak je to náročnost boje, zejména tedy boje během misí. Jakmile totiž zjistíte, jak se používá dead eye, je to strašně jednoduché. Nezajímavě jednoduché – je úplně jedno, jakou používáte zbraň, je i celkem jedno, zda se kryjete nebo ne, vše jistí nekonečná zásoba léčebných toniků. Hra nenabízí žádnu výzvu ani zadostiučinění (když si vzpomena například na zdolání jednoho z těch velkých nebezpečných robozvířat v Horizon Zero Dawn, dalším pěkném open worldu – nedá se srovnat). Jasně, limituje mě zde fakt, že protivníci můžou být jen lidé, ne draci, oživlé stromy atd. Ale když prostě můžu do každého druhého konfliktu nakráčet, postřílet deset lidí, loknout si „hadího oleje,“ postřílet dalších deset a během 5 vteřin reálného času mít hotovo, je někde asi chyba. Co potom z toho, že si strašně realisticky musím vzít zbraň, kterou chci, ze sedla, když jsem strašně nerealisticky nesmrtelná? (Alespoň tedy vůči munici - bakterie jsou něco jiného.)
2. Hra má celkově pěkný příběh. Není nepředvídatelný (už když na začátku celý gang putuje na vozech z hor k Valentine a míjí teskně vypadající indiány, tušíme, že to zde s nikým asi nedopadne moc dobře – ani pro Dutchovy lidi už zkrátka v tomto světe není místo), zato je dosti smutný. Pokud hrajete za nejdřív trochu zlého (přece jen si za ty peníze, co hra stála, trochu toho banditství užiju) a postupně čím dál hodnější Arthura (jak napovídá název, hra od vás během šesté kapitoly evidentně očekává vyspravení reputace a dá vá k tomu řadu příležitostí), tak je příběh hry i smysluplný a poetický. Jenomže. Pokud se vyhnete spoilerům, prostě nemůžete předpokládat, kdy se to všechno nečekaně otočí – ani se nenadějete, je po Lennym a Hoseovi a ztroskotáte na Guarmě a pak už je to jen pár kroků k doktorovi v Saint Dennis. Najednou se všechno děje strašně rychle a nejen, že jste zvědaví, jak to dopadne, ale Arthur evidentně už nemá moc čas crcat se někde po lesích a hledat v opuštěných srubech cigaretové kartičky. Pak vám tak nějak dojde, že všechny ty challenges, které jste tak snaživě plnili, jsou k ničemu, jelikož je prostě všechny nemůžete včas dodělat, protože stále, ač už jste to párkrát zkusili, nelze dojet na koni z Van Hornu do Blackwater. Navíc to už najednou tak nějak ztratilo smysl – sice máme příležitost zkusit si to znovu a jinak za Johna, ale z mého pohledu je konec šesté kapitoly logickým i emocionálním koncem příběhu a John a spol. staví dům a co se stalo s Dutchem před začátkem RDR1 jsou prostě takové lehce nudné DLC. Co se tím snažím říct: Osobně bych preferovala, aby mě hra nechala se vyřádit v open-worldu a Arthurova smrt a příprava na ni + rozpad gangu by byly součástí definovaného epilogu.
3. To mě přivádí k poslednímu důvodu, který není ani tak kritikou jako spíš vysvětlením, proč „jenom“ 90%. Hru si sice můžete hrát po svém, ale hlavní mise ne. Pochopitelně to ani zásadně jinak nejde, pokud vám má být stěžejní příběhová linka podána tak, jak má. Jenomže … dříve či později prostě narazíte na místa, která pro vás začnou být nekoherentní s tím, jak to vidíte vy. RDR2 totiž kombinuje pěkný, propracovaný, ucelený příběh typu Uncharted IV nebo Last of Us s neomezenou svobodou hráče a podle mě to ve finále prostě nefunguje. Nemám recept na to, jak by to fungovat mělo nebo mohlo, každopádně postupem času se pro mě hlavní mise staly tou horší částí hry. Pořád byly dobré a neříkám, že se mezi nimi nenajdou skvělé, zábavné nebo zajímavé momenty (např. sekce s Grayi a Braithwaity nebo Bronte), ale leckteré vedlejší mise mě oslovily a pobavily víc (třeba bývalý lovec otroků nebo pes převlečený za lva). Hra vám sice sem tam dá na výběr, zda nějakého padoucha zabít nebo mu jen pohrozit, a v poslední kapitole začne reflektovat úroveň cti vašeho Arthura, ale pro mě to bylo příliš málo příliš pozdě. Jinými slovy – úsečné a koridorové hlavní mise s přesně nalajnovaným postupem mi místy narušily to pravé „ponoření“ do světa RDR2.
Donekonečna se můžete toulat krásnými lokacemi od močálů přes prérie až po zasněžené vrcholky hor, přičemž na vás na každém kroku čeká něco nového – ať už se jedná o další stopu sériového vraha, osobu v nesnázích nebo třeba jen zajímavý objekt, který si Arthur namaluje do deníčku. Můžete chytat ryby, lovit bizony, jít do divadla, chytit a zkrotit si mustanga, narušit setkání Ku Klux Klanu, zachránit pocestného uštknutého hadem, přepadnout dostavník, přepadnout náhodné kolemjdoucí, přepadnout vlak, odhalit nekalé praktiky majitele obchodu, štípat dříví nebo doslova donekonečna hrát domino. Hra má přes svůj celkově temnější tón i takový sobě vlastní nevtíravý humor, takže se člověk pobaví i v nečekaných momentech (čtení popisků v katalogu). Rockstar Games se navíc opravdu vyřádili na atmosféře sklonku divokého západu a ve hře se jim podařilo rozesít opravdu obdivuhodné množství dobových odkazů, aniž by vás jimi zahltili – potkáte se s legendárními pistolníky, utlačovanými indiány, sufražetkami, pamětníky starého Jihu, alter egem Nikoly Tesly, ropným magnátem, italskou mafií atd. Jedním slovem – obdivuhodné.
K dalšími kladům hry bych za mě přidala i to, že všechno je volitelné - nedělá z Arthura tamagoči: edice kovboj v tom smyslu, že když nebudete týden jíst, měsíc spát a za celou hru se vykoupete jen jednou, abyste si to zkusili, tak vás sice trochu penalizuje, ale rozhodně vás nijak neznechutí.
Hra mě strašně bavila do té míry, že přibližně na dva měsíce neexistovalo, abych se do ní v podstatě každý den alespoň na chvilku nepustila (ten pocit, když je zabití tří dravých ptáků tomahawkem stejně důležité jako jít do práce). Jednu chvíli jsem si dokonce myslela, že se Red Dead Redemption 2 pro mě stane lepší open world hrou než Zaklínač 3. Nu, nakonec se tak nestalo. Mám pro to tři důvody.
1. Jestli něco pokulhává, tak je to náročnost boje, zejména tedy boje během misí. Jakmile totiž zjistíte, jak se používá dead eye, je to strašně jednoduché. Nezajímavě jednoduché – je úplně jedno, jakou používáte zbraň, je i celkem jedno, zda se kryjete nebo ne, vše jistí nekonečná zásoba léčebných toniků. Hra nenabízí žádnu výzvu ani zadostiučinění (když si vzpomena například na zdolání jednoho z těch velkých nebezpečných robozvířat v Horizon Zero Dawn, dalším pěkném open worldu – nedá se srovnat). Jasně, limituje mě zde fakt, že protivníci můžou být jen lidé, ne draci, oživlé stromy atd. Ale když prostě můžu do každého druhého konfliktu nakráčet, postřílet deset lidí, loknout si „hadího oleje,“ postřílet dalších deset a během 5 vteřin reálného času mít hotovo, je někde asi chyba. Co potom z toho, že si strašně realisticky musím vzít zbraň, kterou chci, ze sedla, když jsem strašně nerealisticky nesmrtelná? (Alespoň tedy vůči munici - bakterie jsou něco jiného.)
2. Hra má celkově pěkný příběh. Není nepředvídatelný (už když na začátku celý gang putuje na vozech z hor k Valentine a míjí teskně vypadající indiány, tušíme, že to zde s nikým asi nedopadne moc dobře – ani pro Dutchovy lidi už zkrátka v tomto světe není místo), zato je dosti smutný. Pokud hrajete za nejdřív trochu zlého (přece jen si za ty peníze, co hra stála, trochu toho banditství užiju) a postupně čím dál hodnější Arthura (jak napovídá název, hra od vás během šesté kapitoly evidentně očekává vyspravení reputace a dá vá k tomu řadu příležitostí), tak je příběh hry i smysluplný a poetický. Jenomže. Pokud se vyhnete spoilerům, prostě nemůžete předpokládat, kdy se to všechno nečekaně otočí – ani se nenadějete, je po Lennym a Hoseovi a ztroskotáte na Guarmě a pak už je to jen pár kroků k doktorovi v Saint Dennis. Najednou se všechno děje strašně rychle a nejen, že jste zvědaví, jak to dopadne, ale Arthur evidentně už nemá moc čas crcat se někde po lesích a hledat v opuštěných srubech cigaretové kartičky. Pak vám tak nějak dojde, že všechny ty challenges, které jste tak snaživě plnili, jsou k ničemu, jelikož je prostě všechny nemůžete včas dodělat, protože stále, ač už jste to párkrát zkusili, nelze dojet na koni z Van Hornu do Blackwater. Navíc to už najednou tak nějak ztratilo smysl – sice máme příležitost zkusit si to znovu a jinak za Johna, ale z mého pohledu je konec šesté kapitoly logickým i emocionálním koncem příběhu a John a spol. staví dům a co se stalo s Dutchem před začátkem RDR1 jsou prostě takové lehce nudné DLC. Co se tím snažím říct: Osobně bych preferovala, aby mě hra nechala se vyřádit v open-worldu a Arthurova smrt a příprava na ni + rozpad gangu by byly součástí definovaného epilogu.
3. To mě přivádí k poslednímu důvodu, který není ani tak kritikou jako spíš vysvětlením, proč „jenom“ 90%. Hru si sice můžete hrát po svém, ale hlavní mise ne. Pochopitelně to ani zásadně jinak nejde, pokud vám má být stěžejní příběhová linka podána tak, jak má. Jenomže … dříve či později prostě narazíte na místa, která pro vás začnou být nekoherentní s tím, jak to vidíte vy. RDR2 totiž kombinuje pěkný, propracovaný, ucelený příběh typu Uncharted IV nebo Last of Us s neomezenou svobodou hráče a podle mě to ve finále prostě nefunguje. Nemám recept na to, jak by to fungovat mělo nebo mohlo, každopádně postupem času se pro mě hlavní mise staly tou horší částí hry. Pořád byly dobré a neříkám, že se mezi nimi nenajdou skvělé, zábavné nebo zajímavé momenty (např. sekce s Grayi a Braithwaity nebo Bronte), ale leckteré vedlejší mise mě oslovily a pobavily víc (třeba bývalý lovec otroků nebo pes převlečený za lva). Hra vám sice sem tam dá na výběr, zda nějakého padoucha zabít nebo mu jen pohrozit, a v poslední kapitole začne reflektovat úroveň cti vašeho Arthura, ale pro mě to bylo příliš málo příliš pozdě. Jinými slovy – úsečné a koridorové hlavní mise s přesně nalajnovaným postupem mi místy narušily to pravé „ponoření“ do světa RDR2.
Pro: jeden z nejlepších, ne-li nejlepší, open-world
Proti: absence nastavení obtížnosti + můj subjektivní dojem z toho, jak byl podán příběh hry