První, co na hře upoutá pozornost, je její grafika. Hned na začátku mě nadchlo, jak vše vypadá a také titulky, které se objevují nad konkrétní věcí, o které hlavní hrdinka mluví.
Jedná se o walking simulátor a proto se ve hře chodí. Já bych si párkrát ráda i popoběhla. Když člověk postupuje dopředu, tak to nevadí, ale mě se stalo, že jsem nevěděla jak dál a vracela se, což byla chyba a rychlejší vrácení by bodlo. Pozitivně vnímám to, že jsem neměla pocit, že je potřeba každou místnost prohledávat půl hodiny a pokud to neudělám, tak přijdu o spoustu věcí. Prostě jsem se nechala unášet tím podivným příběhem. Příběh každého člena rodiny je jedinečný. Každý příběh funguje jinak a všechny jsou originální, nápadité a dojemné. Hra je krásná, ale vlastně děsivá. I když je barevná a veselá, z jednotlivých příběhů jsem měla husí kůži.
Je to takový detail, ale přišel mi zvláštní zvuk chůze Edith. Zní to, jakoby podivně cupitala (dělala krátké a rychlé krůčky), tedy pouze při rychlejší chůzi. Jinak je hudební doprovod bez chybičky.
Vím, že české titulky nejsou stále ve hrách něčím běžným, ale určitě by se hodily. I když myslím, že rozumím docela slušně, tak se stalo, že mi sem tam něco uteklo, což je při tak zajímavém příběhu škoda.
Hra není dlouhá, ale to nevadí. Nabízí intenzivní zážitek.