Dark Souls je jako meč od Hattori Hanza v herním světě.

Tohle japonské fantasy RPG dílo je něco úžasného. Popravdě je to jediné RPG, které mě kdy chytlo a nepustilo. Za hrou stojí génius jménem Hidetaka Miyazaki. Podařilo se mu vytvořit naprostou špičku v oblasti videoher.

Příběh vám hra nenutí, musíte se po něm pídit a sami ho domýšlet. Hidetaka tak zvolil, protože jako malý byl z chudé rodiny a nemohl si kupovat knihy v japonštině. Půjčoval si knihy a většina z nich byla anglicky- ne úplně všemu rozuměl a musel si sám domýšlet příběh a okolnosti. Pro mě to byl samozřejmě nezvyk a trochu mě mrzelo, že příběh není naservírovaný jako v každé hře. Po čase jsem si zvykl a líbí se mi to daleko víc, než příběh naservírovaný. Nese to s sebou jakési tajemno, na kterém hra i staví. Abyste se dozvěděli něco o tomto krásném světě, musíte číst popisky předmětů a poslouchat NPC postavy. Jedna z věcí, která mi lehce vadí jsou právě NPC questliny. Bez pomoci internetu nemáte takřka žádnou šanci questy splnit a můžete je v sekundě nenávratně pokazit (sounds like life?)

Hratelnost je parádní. Volím vždy taktiku katany do obou ruk a filthy dexterity build. Tudíž vše co nejrychleji rozsekat. Kouzlům a magii neholduji a hra vás do nich ani nenutí, což je naprosto parádní. Každý si zvolí svůj herní styl, který mu vyhovuje a nemusí vůbec zabrousit do jiných stylů. Někdo může tvrdit, že jednostranný styl může po chvíli začít nudit, ale u Dark Souls tomu tak není. Všechny tři díly hraji tímto stylem a nemohu se toho nabažit.

Bossové jsou něco neskutečného. Všichni jsou ,,extrémně těžcí'' a u každého se musíte něco naučit. Ať už jeho pohyby, nebo jak se vyhnout jeho útokům, kdy je správný čas na lok z estus flašky atd.. Každý s vámi mnohokrát vyjebe a pocit z poražení bosse je vskutku euforický.

Dech beroucí hudba vám každý boss fight zpříjemní. Epická vážná hudba zde dosahuje dokonalosti. Musel jsem si stáhnout oficiální soundtrack hry a často jej poslouchám. Japonci jsou mistři snad všeho (zaslouženě).

Originální prostředí je kapitola sama o sobě. Se svým hrdinou/antihrdinou prolezete každý kout fantasy středověkého světa. Je zde vážně skoro všechno a co není, se nachází v dalších dílech. Celý svět je neuvěřitelně pečlivě propojen.

Obtížnost je relativní. Mizayaki netvrdí, že je hra pekelně obtížná, všichni ostatní ano. Ze začátku jsem si to taky myslel, ale pravda je, že jen já jsem byl špatný, nezkušený. Celá hra staví na sebezdokonalováním v soubojích a pochopení principů hry. Objevují se zde ale i pasáže, které mají hráče pouze zabít a naštvat (povedlo se) a ty se sebezdokonalováním nemají co dělat.

O multiplayeru psát nemohu, protože nehraji hry online (I hate people or something). Vím, že když hrajete online, můžete si na bosse vyvolat spoluhráče a ti vám s ním pomůžou. Toto vyvolávání je také v singlplayeru, ale nevyužívám ho, přijde mi to jako podvod. S každým bossem by si každý měl poradit sám. Sekaní bosse do zad, zatímco se věnuje vašemu pomocníkovi, prostě není ono.. Ale asi každého věc. Já jsem za možnou absenci multiplayeru moc rád a je to pro mne velké plus.

DLC u této hry je neskutečné. Vyskytují se v něm nejlepší bossové z celé hry a říct o něm, že je třešnička na dortu by bylo málo. Možná tak celý třešňový strom.

Po prvním dohrání jsem málem u titulkové hudby uronil slzu. Podařilo se mi dohrát něco skutečně krásného. Nyní mám za sebou přinejmenším 10. dohrání a stále objevuji nové věci a okolnosti, které jsem minul.

Dark Souls je umělecké dílo za hranicemi hry. Jedná se o hru se skutečnou duší.

Se spoustou duší...