V temných zákoutí noční Prahy se ukrývá zlo. Zlo, jenž se pohybuje ve stínech a do vedlejších uliček láka nic netušící oběti. Zlo, které však tuto noc přečkává v koutě před obchodem s hrami. Vyčkává na východ slunce a pány prodavače, kteří se zde ráno staví, aby mohli obchod otevřít. Zlo se nepozorovaně vkrade dovnitř, a hledá hru, na které by si mohlo pochutnat. Páni prodavači navrhnou hru Vampyr, načež Zlo vytahuje peněženku, podává bankovky prodavačům, bere hru a rychle, jako nepozorovaný blesk se žene domů, aby si hru mohl zahrát. Avšak doma na něho čeká jeho žena, která ho žene vařečkou, jelikož místo toho, abych koupil nový toaleťáky, tak utrácí za hry. Hold i nemrtvý to nemají ve vztahu jednoduché.

Co Vampyra nejvíce táhne? Příběh, který je zajímavý a řekl bych opravdu propracovaný, hned v úvodu mě děj vtáhl. Nepřišlo mi, že bych narazil na nějaká hluchá místa, vždy se v každém aktu dělo něco, co mě nutilo hru hrát dál a dál a těšil jsem se, jak se příběh bude dále vyvíjet a i zvraty mě dokázali překvapit.

Rozhodování nemá dopad na hlavní příběhovou linii, máte zde čtyři konce, přičemž každý se odvíjí od toho, kolik lidí zabijete, ale to asi ani nevadí. Ve Vampyrovi podle mě vaše rozhodnutí mají smysl. Když něco v nějaké části města pokazíte, tak to zasáhne celou tu čtvrť, její obyvatele. Podle mě důsledky rozhodování jsou spíše v tom, jak na vás lidé nahlížejí, jak je vaše rozhodnutí ovlivnilo. Jsou zde ještě také rozhodnutí, která zase mohou ovlivnit vaše hraní v pozdějších fázích hry jak v dobrém, tak i ve špatném.

Postavy jsou taktéž dobře napsané, každá má svůj backstory, který mě po většinu času bavil odhalovat a prakticky jsou likeable. Musím však podoknout, že hlavní postava, doktor Jonathan Reid je zřejmě ten nejzvědavější protagonista, kterého jsem kdy v životě viděl. Když si na youtube najdete sestřih z věřte nevěřte, jak se Jonathan Frakes, již vidíme tu podobnost ve jméně, vyptává na otázky (https://www.youtube.com/watch?v=9S1EzkRpelY), bude vám ihned jasné, co mám na mysli. Párkrát jsem si musel dát od hry na zbytek dne pokoj, protože jsem narazil na tři zadky lidí, které jsem chtěl vyslechnout, ale již jsem na to neměl je všechny vyzpovídat.

Souboje jsou opravdu místy frustrující. Štvalo mě, že jsem třeba zaútočil na nepřítele, ale můj útok hra nijak nezaznamenala a místo toho jsem dostal hit od nepřítele. Jindy jsem těsně uskočil útoku a když jsem se napřáhl po nepříteli, tak mě přesto hitnul. Locknutí nepřítele vám je k ničemu, když bojujete s více jak jedním protivníkem naráz, sice dokážete poznat, kdy na vás chtějí nepřátele zaútočit, ale když jsou za vámi, nebo když jste uprostřed hitu, tak je vám to k ničemu. Vadí mi také nevyváženost bossů, v tom slova smyslu, že první boss je těžší než poslední. Hra je ještě těžší, když ji chcete hrát, aniž byste zabili jakéhokoliv civilistu. V tom momentě jsem vymýšlel strategie, jak co nejrychleji a nejefektivněji zabít nepřítele – osvědčilo se mi si co nejvíce nalevlovat brokovnici a nalevlovat si místa pro náboje a potom jsem jenom okolo bosse poskakoval a šil do něho z upilovaný brokovnice.

Nejvíce mi ale na hře vadí dvě věci. Když jdete mapou, která není zase tolik obrovská, tak vždy na stejných místech narazíte na stejný hlouček nepřátel. Připomíná mi to lehce Silent Hill Homecoming, kde jsem někam šel, bojoval jsem s nepřítelem, poté jsem se musel vrátit, jelikož jsem na něco zapomněl v předešlé místnosti a opět jsem bojoval se stejným nepřítelem a když jsem se vracel, tak mě zase čekal boj se stejným enemákem (Naštěstí Vampyr nemá tak úplně dojebaný soubojový systém jako SH: Homecoming, takže díkybohu). Je to otravné, obzvláště když přemůžete nějakou bandu a náhodou umřete tak po respawnu tu stejnou bandu budete muset opět zabít. Druhá věc, kterou bych označil za nejvíce kulervoucí je, když během souboje využijete nějaká séra, či vystřílíte nějaké ty náboje, tak po smrti vám je hra již nevrátí. Takže když se na nějakého bosse ozbrojíte od hlavy až k patě, manu (respektive blood) máte doplněnou na maximum a boss vás zabije, tak o vše přijdete. O séra, co jste použili, o náboje, a i o manu. Tohle je opravdu nápad, za který by se měly rozdávat kopance do koulí. V souladu s tím mi vadí, že hra neumožňuje manuální savy, ale sama automaticky auto-sejvuje. Taky úplně otravné a zbytečné komplikování gameplaye.

Také se budete často koukat na načítací obrazovku, kdykoliv když přejdete do jiné lokality (kanalizace, divadlo, obytný dům) a překvapivě se vše delší dobu načítá. Obzvlášť je to otravné, když umřete a ještě větší vopruz to je když umřete poté ještě jednou a nejvíce vás to začne obtěžovat, když umřete potřetí. Vážně jsem ty načítací obrazovky jsem začal jednu dobu nenávidět.

Grafické stylizaci hry nemám co vytknout. Ulice Londýna jsou v noci opravdu hezké a společně s deštěm to buduju hutnou atmosféru Viktoriánského Londýna. Jenom uživatelské rozhraní mohlo být hezčí a nevypadat poněkud odfláknutě.

Když to shrnu, Vampyr se mi hodně líbil, hodně mě bavil. Příběh, postavy, atmosféra, hudba, všechno je tip top, ale ty frustrující souboje, nemilosrdné auto-savy a respawny, malá mapa přeplněná skrz naskrz nepřáteli může celkový dojem ze hry pokazit. Osobně ale ty neduhy dokáži překousnout. Když si vezmu třeba nového Assassin’s Creed Odyssea, tak to se sice hraje úplně nádherně, ale přesto jsem přestal hrát, protože mi příběh přišel nadpřirozeně debilní. Hold jsem ten druh příběhového hráče.