Když čtu, že se jedná o dnes již téměř nehratelnou hru, která do ságy jako kdyby skoro nepatřila, nedokážu si ani představit, co mě v dalších dílech čeká. Začátek dobrodružství rošťáka jménem Nathan Drake totiž považuji za svižnou akčně-dobrodružnou jízdu, jejíž jediná (zato bohužel viditelná) chyba je v tom, že akční stránka postupem času drtivě převálcuje tu dobrodružnou.

Zatímco v úvodu si po seznamovací přestřelce osvojím další mechanismy, postavy, příběh a prostředí, ustoupí nálada á la Tomb Raider postupem času náladě á la střílečka (nejčastěji jsem si kdovíproč vzpomněl na bondovské Quantum of Solace). Nejrůznější hádanky se objevují sporadicky, lezoucí pasáže se dají vyřešit za pár minut a nejpozději do pár nádechů se na mě žene banda čím dál tužších nepřátel. O to větší radost mi dělají nápaditě vložené netradiční levely (auto i problematický člun).

Zatímco někteří se v nepřeberné akci poslední čtvrtiny už ztratili, právě tam jsem nestíhal dýchat napětím. Nejedná se totiž o výplňové přestřelky před drobnou změnou lokace (jakkoli se většina hry odehrává v jednom široce pojatém prostředí), ale primárně o neutuchající akční jízdu, která se díky novému druhu nepřátel k mému děsu dočasně zvrhla v zombie vybíječku a dobrovolně přiznávám, že kapitolu Unwelcome Guests jsem chvíli myslel, že nemám šanci dohrát, dokud jsem se v klíčových okamžicích nerozhodl pro taktiku "kdo uteče, ten vyhraje" a gradovala až v téměř neuvěřitelně naddimenzovanou přestřelku v kostele i parádně přehrocený boss-fight.

Drake's Fortune je hrou, kterou jsem si náramně užil, kochal se každou lokací (pohledy z ostrova nebo lezení po okrajích hradeb či chrámu jsou v remastered verzi nadsazené až do láskyplného kýče), takže po krátké pauze zbývá se jen s radostí vydat vstříc druhému dílu mezi zloděje.