Jaal: I hate it here.
Ryder: Why don't you just wait on the ship?
Jaal: I'm afraid of missing out.
Práce na Andromedě byly zahájeny někdy v roce 2012 a až do roku 2014 panoval v Bioware optimismus. Ředitel Gérard Lehiany měl sen o stovkách procedurálně generovaných planet, na kterých bychom mohli přistávat ručně pilotovanou lodí. Posléze ale studio opustil jak Casey Hudson, tak sám Lehiany a celý projekt šel takříkajíc do kopru. Chyběli lidé a jasné vedení, nepoddajný herní engine Frostbite představoval past vedle pasti a nový ředitel a veterán série Mac Walters viděl věci prostě jinak. Hra, tak jak jsme ji měli možnost poznat v roce 2017, z drtivé většiny vznikla během posledního roku a půl vývoje. Andromeda byla ušita velmi horkou jehlou a je to na ní želbohu patrné.
Nedomrlý, blbý design prostupuje celou hrou. Namátkou: zdlouhavé skenování planet, kdy musíte létat od jedné planety k druhé a protrpět se zdlouhavými animacemi, ty jdou sice nově zčásti přeskočit, ale jen zčásti; životu nebezpečné podmínky na planetách, kdy vám vyprchá „life support“ uprostřed přestřelky a vy se musíte běžet schovat do vozidla; těžba surovin, která funguje na chlup stejně (špatně) jako v prvním dílu série, akorát netěžíte z oběžné dráhy, ale přímo na povrchu planety, celou minihru pošlete k šípku asi tak po pátém umístění těžební sondy; R&D, nepřeberné množství zbraní a zbrojí, každé zvýšení úrovně znamená, že danou věc musíte znovu vyrobit a znovu do ní ručně vložit ta samá rozšíření a ty samé moduly, nakonec ale stejně nevíte, kde co máte, a jen se topíte v bažině mikromanagementu; ekonomika, stejně blbá a neužitečná jako ve většině RPG her, všechno potřebné najdete nebo si vyrobíte, zbytek prodáte nebo rozložíte na materiály, nabyté kredity si můžete strčit leda tak za klobouk nebo utratit za úkolové předměty v jednom z x fetch questů…
Ano, jednotlivé planety jsou posety nepřeberným množstvím hloupých a nudných úkolů z kategorie „naskenuj tři mrtvoly“, „aktivuj tři konzole“, „znič pět zařízení“, a to se prosím tyto „mrtvoly“, „konzole“ a „zařízení“ v některých případech, radši se posaďte, náhodně generují, takže jezdíte jako pitomci sem a tam a doufáte, že na něco z toho narazíte. Že by? Tak nic. Snad příště.
Běžný vedlejšák pro změnu vypadá tak, že si s někým promluvíte, ten či ta vás pošle na to či ono místo (zatím dobrý), kde něco naskenujete (postopáté) nebo vystřílíte (postošesté), a aby toho nebylo málo, musíte se nakonec vrátit za zadavatelem a osobně ho zpravit o výsledku. Dálkové komunikátory v této galaxii halt nefrčí (třebaže vaše e-mailová schránka přetéká jedna radost).
Nutnost neustálého přemisťování v rámci jednoho úkolu z místa na místo, z planety na planetu, abyste jen s někým prohodili pár slov nebo něco naskenovali a posunuli se zase o krok dál, je pro hru symptomatická. Mrhání vašeho času je cena, kterou musíte zaplatit, chcete-li ze hry vidět to lepší, a toho věru příliš mnoho není. Takto otravně začínají i všechny loyalty missions, které jsou nakonec celkem zábavné, vezmou vás na nová místa a dozvíte se něco o své posádce, nejprve budete ale muset trpět.
Bolest vám přivodí i hlavní dějová linie, která na tom není o moc lépe a důvod je pořád víceméně stejný – hloupý, nedomyšlený scénář a ještě hloupější dialogy: „Addison: My face is tired from dealing with everything.“ Nebo je-li libo nějaký ten teenage humor: „Peebee: Buy me a drink sometime. Who knows what will spill out of my mouth.“ Uf.
Dá se hra za něco pochválit? Moc toho sice není, ale je pravda, že výtvarné zpracování planet je výtečné. Některé scenérie na Voeldu či Elaadenu mi vyrazily dech. Velmi se povedly i souboje. Ty jsou díky jet-packu a bohatému a funkčnímu skill setu dynamičtější a na rozdíl o jiných aktivit vás jen tak neomrzí. Na škodu budiž možná jen to, že je nelze pozastavit a rozdat rozkazy parťákům. Ti jsou tak plně v režii chaotické umělé inteligence a je jen na nich, kdy a jestli vůbec použijí tu či onu schopnost. V důsledku jim nevěnujete tolik pozornosti a je obtížné se zpětně rozpomenout, kdo s vámi byl na té které misi. V kombinaci se skutečností, že jim nemůžete upravovat, vylepšovat výbavu, je i vaše emocionální vazba o poznání slabší, než tomu bylo u předchozích her.
Po 127 hodinách a splnění všech questů (99 %) na sobě začínám pozorovat příznaky stockholmského syndromu. Cítím, že mi tahle partička (Dracku! Jaale!! Vetro!!!) začíná chybět, přitom moc dobře vím, že to, co na mě Bioware spáchali, je neodpustitelné. Obecně příznivější recenze z řad odborné kritiky (Metacritic: 72/100 vs. 4,9/10) si mimo jiné vysvětluji rychlejšími průchody hrou. Výmluvným příkladem budiž redaktor serveru Hrej.cz, který chtěl v posledních minutách svého Let’s Playe ukázat divákům přistání na planetě (hru měl již dohranou). K tomuto účelu si vybral náhodnou planetu v náhodné soustavě a dlouhé minuty se divil, jak to, že na ní nemůže přistát. Prostě si za těch pár hodin, co tomu dal, nestačil uvědomit, jak mělká ta hra je.
Mass Effect: Andromeda je iritující, nablblá, odfláknutá hra, která si neváží času, který do ní investujete. Mrzí mě to o to víc, že původní trilogii stále chovám ve velké úctě. Temný věk Bioware se tímto myslím započal.
Ryder: Why don't you just wait on the ship?
Jaal: I'm afraid of missing out.
Práce na Andromedě byly zahájeny někdy v roce 2012 a až do roku 2014 panoval v Bioware optimismus. Ředitel Gérard Lehiany měl sen o stovkách procedurálně generovaných planet, na kterých bychom mohli přistávat ručně pilotovanou lodí. Posléze ale studio opustil jak Casey Hudson, tak sám Lehiany a celý projekt šel takříkajíc do kopru. Chyběli lidé a jasné vedení, nepoddajný herní engine Frostbite představoval past vedle pasti a nový ředitel a veterán série Mac Walters viděl věci prostě jinak. Hra, tak jak jsme ji měli možnost poznat v roce 2017, z drtivé většiny vznikla během posledního roku a půl vývoje. Andromeda byla ušita velmi horkou jehlou a je to na ní želbohu patrné.
Nedomrlý, blbý design prostupuje celou hrou. Namátkou: zdlouhavé skenování planet, kdy musíte létat od jedné planety k druhé a protrpět se zdlouhavými animacemi, ty jdou sice nově zčásti přeskočit, ale jen zčásti; životu nebezpečné podmínky na planetách, kdy vám vyprchá „life support“ uprostřed přestřelky a vy se musíte běžet schovat do vozidla; těžba surovin, která funguje na chlup stejně (špatně) jako v prvním dílu série, akorát netěžíte z oběžné dráhy, ale přímo na povrchu planety, celou minihru pošlete k šípku asi tak po pátém umístění těžební sondy; R&D, nepřeberné množství zbraní a zbrojí, každé zvýšení úrovně znamená, že danou věc musíte znovu vyrobit a znovu do ní ručně vložit ta samá rozšíření a ty samé moduly, nakonec ale stejně nevíte, kde co máte, a jen se topíte v bažině mikromanagementu; ekonomika, stejně blbá a neužitečná jako ve většině RPG her, všechno potřebné najdete nebo si vyrobíte, zbytek prodáte nebo rozložíte na materiály, nabyté kredity si můžete strčit leda tak za klobouk nebo utratit za úkolové předměty v jednom z x fetch questů…
Ano, jednotlivé planety jsou posety nepřeberným množstvím hloupých a nudných úkolů z kategorie „naskenuj tři mrtvoly“, „aktivuj tři konzole“, „znič pět zařízení“, a to se prosím tyto „mrtvoly“, „konzole“ a „zařízení“ v některých případech, radši se posaďte, náhodně generují, takže jezdíte jako pitomci sem a tam a doufáte, že na něco z toho narazíte. Že by? Tak nic. Snad příště.
Běžný vedlejšák pro změnu vypadá tak, že si s někým promluvíte, ten či ta vás pošle na to či ono místo (zatím dobrý), kde něco naskenujete (postopáté) nebo vystřílíte (postošesté), a aby toho nebylo málo, musíte se nakonec vrátit za zadavatelem a osobně ho zpravit o výsledku. Dálkové komunikátory v této galaxii halt nefrčí (třebaže vaše e-mailová schránka přetéká jedna radost).
Nutnost neustálého přemisťování v rámci jednoho úkolu z místa na místo, z planety na planetu, abyste jen s někým prohodili pár slov nebo něco naskenovali a posunuli se zase o krok dál, je pro hru symptomatická. Mrhání vašeho času je cena, kterou musíte zaplatit, chcete-li ze hry vidět to lepší, a toho věru příliš mnoho není. Takto otravně začínají i všechny loyalty missions, které jsou nakonec celkem zábavné, vezmou vás na nová místa a dozvíte se něco o své posádce, nejprve budete ale muset trpět.
Bolest vám přivodí i hlavní dějová linie, která na tom není o moc lépe a důvod je pořád víceméně stejný – hloupý, nedomyšlený scénář a ještě hloupější dialogy: „Addison: My face is tired from dealing with everything.“ Nebo je-li libo nějaký ten teenage humor: „Peebee: Buy me a drink sometime. Who knows what will spill out of my mouth.“ Uf.
Dá se hra za něco pochválit? Moc toho sice není, ale je pravda, že výtvarné zpracování planet je výtečné. Některé scenérie na Voeldu či Elaadenu mi vyrazily dech. Velmi se povedly i souboje. Ty jsou díky jet-packu a bohatému a funkčnímu skill setu dynamičtější a na rozdíl o jiných aktivit vás jen tak neomrzí. Na škodu budiž možná jen to, že je nelze pozastavit a rozdat rozkazy parťákům. Ti jsou tak plně v režii chaotické umělé inteligence a je jen na nich, kdy a jestli vůbec použijí tu či onu schopnost. V důsledku jim nevěnujete tolik pozornosti a je obtížné se zpětně rozpomenout, kdo s vámi byl na té které misi. V kombinaci se skutečností, že jim nemůžete upravovat, vylepšovat výbavu, je i vaše emocionální vazba o poznání slabší, než tomu bylo u předchozích her.
Po 127 hodinách a splnění všech questů (99 %) na sobě začínám pozorovat příznaky stockholmského syndromu. Cítím, že mi tahle partička (Dracku! Jaale!! Vetro!!!) začíná chybět, přitom moc dobře vím, že to, co na mě Bioware spáchali, je neodpustitelné. Obecně příznivější recenze z řad odborné kritiky (Metacritic: 72/100 vs. 4,9/10) si mimo jiné vysvětluji rychlejšími průchody hrou. Výmluvným příkladem budiž redaktor serveru Hrej.cz, který chtěl v posledních minutách svého Let’s Playe ukázat divákům přistání na planetě (hru měl již dohranou). K tomuto účelu si vybral náhodnou planetu v náhodné soustavě a dlouhé minuty se divil, jak to, že na ní nemůže přistát. Prostě si za těch pár hodin, co tomu dal, nestačil uvědomit, jak mělká ta hra je.
Mass Effect: Andromeda je iritující, nablblá, odfláknutá hra, která si neváží času, který do ní investujete. Mrzí mě to o to víc, že původní trilogii stále chovám ve velké úctě. Temný věk Bioware se tímto myslím započal.
