Hrát za Emily pro mě bylo stejnou samozřejmostí, jako hrát se speciálními schopnostmi. Uznávám, že kdybych hrála bez schopností, jistě bych měla mnohem větší problém hru dokončit.

Pokus, projít hrou bez jediného zabití, ztroskotal hned v první misi, kdy jsem zjistila až na konci, že mám údajně dvě zabití. To první pravděpodobně způsobilo hození omráčeného nepřítele do moře, druhé vůbec netuším. Bez zabití se mi podařilo projít snad jen dvě mise, ale i tak jsem nakonec hru do hrála s velmi nízkým počtem zabitých.

Co mě vytáčelo, bylo, že když jsem se škrcením snažila omráčit stráž a byla jsem u toho nachytána, tak nepřítel ne, že by sekal nebo střílel po mně, suverénně vždy zasáhl toho, kterého jsem škrtila, a tak ho tím pádem zabil.

Za nejtěžší misi v celé hře považuji mechanický dům. Je ale pravda, že jsem si to sama sobě udělala nechtěně obtížnější tím, že jsem nezabíjela mechanické vojáky (nevěděla jsem, že když je zabiji, nepočítá se to jako smrt člověka).

Všichni nepřátelé šli ale jinak zlikvidovat celkem snadno. Jediný problém však vždy nastal, když jich bylo více pohromadě. Celkem nepříjemný byl kromě čarodějek také zombík (pán much), na kterého bylo občas možné narazit v blízkosti hnízd.

Každá mise, celý postup hrou se mi zdál repetitivní. Posbírat amulety, runy, cenné předměty (stejné ve všech misích), zlikvidovat nepřátele (nepřátelé, kteří byli až na výjimky totožní) a dojít do cíle. Kvůli tomu jsem hru přestala na nějakou dobu hrát, protože mě to jednoduše přestalo bavit.

Co se mi na hře ale líbilo, byla grafika a prostředí, ve kterém se hra odehrává. Hlavní příběh se mi sice originální příliš nezdál, přesto jsem byla zvědavá na jeho vyvrcholení a finální bossfight.