HODNOCENÍ HRY PRO JEDNOHO HRÁČE
Battlefield V mě hned dvakrát zaskočil do té míry, že jsem měl sto chutí ho metaforicky vyhodit z okna. Nejprve se během prvního scénáře ukázalo, že hra neukládá postup. Zjistil jsem, že se jedná o známou chybu, která se řeší třeba tak, že přejmenujete PROFSAVE_tmp soubor na PROFSAVE po každém ukončení hry. Během druhého scénáře mě zase hra vyhodila do hlavní nabídky a nechtěla se znovu načíst, dokonce po několikátém pokusu o načtení začala padat na plochu. Vyzkoušel jsem kdeco, nic nepomohlo. Když jsem dokončil zbylé dva scénáře, šel ten druhý zázrakem načíst.
Nicméně, War Stories se vrací a tentokrát vás místo pěti, jak tomu bylo v Battlefield 1, čekají jen čtyři příběhy. První je prostě a jednoduše nudný a otravný, v druhém si zalyžujete na malebném norském venkově, pokud vám hra nezačne zničehonic padat jako mně, a třetí mě konečně nadchl. Vynahradil mi totiž zanedbané Harlem Hellfighters z předchozího dílu a mohl jsem si plnohodnotně zastřílet za Tirailleurs Sénégalais. Umím si představit, že slušného Němce nakrklo dvojnásob, když ho do řitě střelil černej kluk, a mně to díky té představě zase dvojnásob bavilo. Momenty, kdy náckovi lupnete jednu do kebule, přilba se poroučí někam do prdele a celé to vydá zvuk, jako když bouchnete šampus, jsou k nezaplacení.
O to větší překvapení bylo, že v poslední kapitole brázdíte sutiny Berlína v nepřemožitelném Tigeru a trháte Shermany, jak kdyby byly z papíru. Vím, že spousta lidí volá po možnosti hrát za nácky v té či oné hře, ale my, co nemáme v hlavě bratwurst, dbáme na to, aby tomu bylo jedině za těch podmínek, že oni náckové, za které budeme případně hrát, vlastně nebudou úplně tak náckové. DICE na to naštěstí dbali také, a tak si lze i tuto část nakonec užít.
Zatímco Battlefield 1 byl s každou další war story nudnější a nudnější, Battlefield V je naopak zábavnější a zábavnější. Nohy mu podráží tradičně tupá umělá inteligence a hned několik game-breaking bugů, které bych u tříáčkové hry z roku 2018 nečekal.
Battlefield V mě hned dvakrát zaskočil do té míry, že jsem měl sto chutí ho metaforicky vyhodit z okna. Nejprve se během prvního scénáře ukázalo, že hra neukládá postup. Zjistil jsem, že se jedná o známou chybu, která se řeší třeba tak, že přejmenujete PROFSAVE_tmp soubor na PROFSAVE po každém ukončení hry. Během druhého scénáře mě zase hra vyhodila do hlavní nabídky a nechtěla se znovu načíst, dokonce po několikátém pokusu o načtení začala padat na plochu. Vyzkoušel jsem kdeco, nic nepomohlo. Když jsem dokončil zbylé dva scénáře, šel ten druhý zázrakem načíst.
Nicméně, War Stories se vrací a tentokrát vás místo pěti, jak tomu bylo v Battlefield 1, čekají jen čtyři příběhy. První je prostě a jednoduše nudný a otravný, v druhém si zalyžujete na malebném norském venkově, pokud vám hra nezačne zničehonic padat jako mně, a třetí mě konečně nadchl. Vynahradil mi totiž zanedbané Harlem Hellfighters z předchozího dílu a mohl jsem si plnohodnotně zastřílet za Tirailleurs Sénégalais. Umím si představit, že slušného Němce nakrklo dvojnásob, když ho do řitě střelil černej kluk, a mně to díky té představě zase dvojnásob bavilo. Momenty, kdy náckovi lupnete jednu do kebule, přilba se poroučí někam do prdele a celé to vydá zvuk, jako když bouchnete šampus, jsou k nezaplacení.
O to větší překvapení bylo, že v poslední kapitole brázdíte sutiny Berlína v nepřemožitelném Tigeru a trháte Shermany, jak kdyby byly z papíru. Vím, že spousta lidí volá po možnosti hrát za nácky v té či oné hře, ale my, co nemáme v hlavě bratwurst, dbáme na to, aby tomu bylo jedině za těch podmínek, že oni náckové, za které budeme případně hrát, vlastně nebudou úplně tak náckové. DICE na to naštěstí dbali také, a tak si lze i tuto část nakonec užít.
Zatímco Battlefield 1 byl s každou další war story nudnější a nudnější, Battlefield V je naopak zábavnější a zábavnější. Nohy mu podráží tradičně tupá umělá inteligence a hned několik game-breaking bugů, které bych u tříáčkové hry z roku 2018 nečekal.
