I Live Again! Tato hláška, kterou pronese Caleb hned na začátku hry Blood, je stejně legendární, jako třeba Let's Rock! z úst Duke Nukema. A podobně se to má i s vidlemi, jakožto zdejší základní chladnou zbraní.

Blood má vůbec speciální arzenál. Sprej se zapalovačem zkoušel jistě použít nejeden z hráčů i v reálu, ale z vlastní zkušenosti mohu říct, že takhle účinný opravdu není. Signální pistole, jež po zásahu zapálí nepřátele se také v mnoha hrách nevyskytuje a super zbraní je i hůl s lebkou Life Leech, která při nedostatku munice z Caleba vysává život. Za zmínku stojí i boží Voodoo panenka nebo Tesla Cannon.

Samostatnou kapitolou jsou nepřátelé. Od klasickým zombíků, kteří po jedné ráně nezemřou, přes hláškující kultisty, kteří neustále křičí Crudox Cruo (já vždy slyšel Bruno Bruno), a samý Marana sem a Marana tam, až ke zvracejícím tlusťochům. Ze zvířecích protivníků nikdy nezapomenu na žraločí mutanty, gargoyly nebo pekelné psy. No a samozřejmě mluvící ruce, kterých jsem se zbavoval hozeným dynamitem u zdi za cenu vlastní smrti, ale jak jsem nedávno zjistil, šlo to i mezerníkem.

Blood vyniká také ponurými lokacemi a druhou nejlepší vlakovou úrovní, kterou jsem kdy ve hrách pokořil (po Commandos 3) a co teprve řev po dokončení jakéhokoli levelu. Nebyl jsem však moc pozorný, a tak jsem popkulturní odkazy nepotkával, ale je taky pravda, že Blood byla jedna z prvních stříleček, co jsem hrál, takže jsem se soustředil především na nepřátele.

Stále mám v paměti i takové maličkosti, jako je kopání do hlav zombíků nebo žijící tělo bez hlavy, připojené na přístroje, po jehož likvidaci se rozezní klasický smrtelný tón. Hru jsem nikdy nedokončil, i když jsem ji několikrát rozehrál, ale po určité době mě vždy přestala bavit, což měl na svědomí především asi jediný zápor hry, a to nepřehlednost některých lokací a následné bloudění. Snad tento rest ještě někdy napravím.