Až moje dcera vyroste, tak z ní bude mrcha, která bude využívat lidi a své konexe s nimi. Bude sociálně zdatná, výborný řečník a dostane vše, co si zamane. Takové byly moje plány s malou princeznou. Byly.

Poté, co přišla z kadeřnictví s brekem, že nemá vůbec umělecké vlohy, po trapasu v kabaretu, že něco takového se zákazníky mluvit nebude, poté, co se jí vysmál skoro celý dvůr za to, jak neuměla s lidmi mluvit, mi začínalo být jasné, že to s kariérou manipulátora moc nepůjde.

A jako dřevorubci jí platili tak dobře.. Začala mít sílu, zvyšovala se jí výdrž a já marně hledala něco, čím potrestat její tvrdohlavou povahu. Nepomohlo nic. Ani benevolentní výchova, ani zákazy. Rostla jak to dříví v lese, které tak pilně se sekyrou kácela. Nakonec jsem pochopila, že půjde cestou síly, protože to bylo tak jediné, co jí tak nějak šlo. Vyzbrojená mečem a brněním šla hledat poklady a zabíjet batmany. Myslela jsem si, že s každým poraženým nepřítelem roste její odhodlání a morálka, ale kdeže. Padavka.

Její morálka selhala, tak jako každý rok, při každoroční soutěži v bojování a vždy ji porazila její sokyně, která se jí rok co rok vysmívala, jak je k ničemu. Jako otec jsem zklamala, na plné čáře. Vlastně největším úspěchem bylo, že za ty roky nezemřela a přežila do dospělosti. Nemocná díky koňské výdrži nikdy nebyla a díky svým bojovým schopnostem skončila jako stráž na onom dvoře, kde se jí odmala smáli. Byla ráda z domu a já koneckonců také, že už ji nemám na krku.

Tak snad příště se mi moje plány s dcerou podaří.