Pro mě vcelku milé překvapení. Her s důrazem na příběh je dnes jak šafránu, takže jsem rád za každý nový přírůstek.

KLADY
Rozhodně nejsilnějším aspektem hry je příběh a především jeho výprava. Po průserech s mlčícím hrdinou (FarCry, Crysis, Metro…) si užívám každou hru, kde hrdina mluví a vyjadřuje emoce. Amicia je hodně sympatická a anglický dabing je příjemně roztomilý. Na druhou stranu mi trošku neseděl Hugo. Někdy byl až moc rozmazlený, ale je fakt, že v pěti letech jsem byl asi horší. Hra příjemně utíká a nestihne moc nudit. Musím říct, že jsem jí dohrál asi tak za šest možná sedm spuštění, což se mi nestalo opravdu hodně dlouho.
Druhou nejsilnější stránkou hry je soundtrack. Jako fakt, tak perfektní soundtrack jsem za posledních deset let slyšel akorát u třetího Witchera. Na hru se i hezky kouká. Grafika je hezká a hra vcelku dobře optimalizovaná, jen na některých místech byly menší propady FPS, ale nic katastrofálního.

ZÁPORY
Na to, že je hra založena na stealth akci je až k neuvěření, jak hloupou AI studio vytvořilo. Skoro se to zdá, že to byl záměr, aby průchod hrou nebyl pro nezkušené hráče tak těžký. Opravdu se vám během hraní stane nespočet absurdních scén jako třeba - vyběhnu přímo před stráž a už jen to, že jim nabíhá bar zpozorování, když jsem metr od něj, je směšný. Dobře, nakonec si všimne, že mu stojím před nosem, stihnu se otočit a uteču. Protože je hra značně linearní, uteču jen jednou cestou. Ztratím se za rohem, stráž se zastaví, chvilku čumí do země a pak odchází se slovy: "Zmizeli, stejně mám lepší věci na práci."
Absurdity na mě čekaly především v knihovně, kdy jsem v místnosti s jednou stráží a jedním alchymistou. Toho zabiju kamenem, stráž se zvedá od přehrabování knih, prohlédne si alchymistu a pak se, po nějaký trefný hlášce, v klidu vrací k prohrabování knih a vůbec mu nevadí, že je na zemi mrtvola. V další místnosti nechám krysy sežrat jednu stráž, přímo druhé stráži za zády, která si toho vůbec nevšimne, ač právě žraná stráž řve bolestí. Neschopnost stráží ohnout se a podívat pod stůl, když si před třema sekundama všimli člověka u stolu je demence z úplně jinýho levelu.
Ve světě Plague Tale je světlo (oheň) něco jako kyslík. Prostě ho musíte mít, jinak umřete. Fakt mi vadí, když najdu hromadu dřeva a Amicia si z něj vezme jeden klacík, kterej hoří rychlostí metr za sekundu. Nemůže si prostě vzít víc klacků? Nemůže si udělat pochodeň? Nemůže, prosím, používat lucerny, jako většina stráží? Nemůže zapálené klacky házet do prostoru? Tvůrci se ještě rozhodli, že zvýší napětí tímhle jejich designovým přešlapem, takže si vezmete z hromady klacků jeden klacík a s ním se musíte dostat o pár metrů dál než dohoří, kde bude další hromada klacků, z který si vezmete opět jeden klacík. AAAAAaaggrrrrrr! Tohle se mělo vymyslet jinak.

ZÁVĚR
A Plague Tale: Innocence je hra s poutavým příběhem jehož atmosféru dokrasluje perfektní soundtrack. Hra nenudí a nutí vás postupovat v příběhu dál, ale nedokážu jí odpustit odfláknuté herní mechanismy, jinak bych šel s hodnocením výš.