Legendární plošinovka pověstná opožděnou reakční dobou na stisknuté klávesy, příběhem o záchraně princezny a hodinovým časovým limitem na dokončení, to je vůbec první Prince of Persia. Titul, který ve své době hrál, nebo alespoň zkoušel, téměř každý hráč, ale poctivě se na konec dostala tak polovina.

Já jsem dlouho patřil do té druhé poloviny, která princeznu nezachránila, ale teď, třicet let po vydání na PC, jsem prvního Prince z Persie dohrál. Na tu opožděnou reakční dobu kláves jsem si zvykl během prvních pár úrovní a věděl jsem pak, že je při běhu třeba šipku nahoru zmáčknout jednu dlaždici od plánovaného místa odrazu. Vždycky jsem se však bál časového limitu, a tak jsem při spuštění použil příkaz MEGAHIT, ale nakonec jsem ho překvapivě vůbec nepotřeboval. I bez navýšení časového limitu mi zbylo sedm minut.

Pasti, jako je propadající se podlaha, bodáky či ocelové čelisti, mě zabily nesčetněkrát a hodně jsem si u nich zanadával. Souboje byly celkem v pohodě a mnohdy jsem při nich neztratil ani část života. Jaffar je však úplně jiná liga a musel jsem se naučit fígle, které jsem do té doby vůbec nepotřeboval (především změnu stran). Trik, jak přelstít zrcadlového Prince, se ke mně před hraním naštěstí dostal, ale že se musím rozběhnout do vzduchoprázdna už ne.

Nejtěžší úroveň je bezesporu ta osmá. Ani ne tak kvůli souboji na začátku, který jsem celkem zvládal, a tak na každý druhý pokus ho vyhrál, ale kvůli tlačítku, které ovládá troje mříže najednou a navíc se ještě musí projít dvěma čelistmi, které mě půlili o sto šest. Dříve jsem o možnosti ukládání neměl ani tušení a dostal jsem se nejvýše asi do páté úrovně, teď jsem ukládání na začátku každého levelu využíval a hned se hrálo daleko lépe.

Hudba je naprosto parádní a i teď se mi ty jednoduché melodie dobře poslouchaly. Už jsem ani nevěřil, že si tento dlouhodobý rest někdy odškrtnu, ale povedlo se a jsem za to velmi rád. Jak jsem u třetího dílu hodnocení snižoval, tady ho musím naopak zvýšit, protože první Princ si prostě zelený rámeček zaslouží.