AC sérii jsem vždycky spíš ignorovala a dle svého nedávného pokusu zahrát si první díl soudím, že dost oprávněně; nejspíš by mě málokterý z těch starších chytil. Ovšem Odyssey samotná je překrásná, místy vyloženě úchvatná, místy lehce WTF - a zatraceně dlouhá. Aktuálně mám dokončenou main story + Legacy of the First Blade + jsem v první části Fate of Atlantis (73 lvl a uPlay praví něco o 167 hodinách a 99% main progression) a pořád ještě mi zbývá nemálo pořádně neprozkoumaných regionů s nesplněnými questy.
První věc, které jsem si všimla, byla pochopitelně grafika. Odyssey vypadá k sežrání, v mnoha směrech je to jedna z nejhezčích her, co jsem viděla, ať už se to týká lidských postav, monster, krajiny (to moře!) nebo objektů. Ancient Greece at its finest. A zároveň je též výborně rozanimovaná, namluvená a ozvučená.
Což mě přivádí k pohybu. Odyssey je taky první hra, kde jsem (mluvím tedy o K+M, ale gamepad asi taky špatný nebude), která na mě udělala dojem téměř dokonalého ovládání, kamery a pohybu vlastní postavy. Všechno plynulé, elegantní, logické - žádná divná trhnutí kamerou, výhled zatarasený kdoví čím a pocit, že jsem hnijící mezek s přeraženýma nohama. Nelibuju si normálně vůbec v parkouru, ale tady jsem většinu mapy vlastně proběhal (hrála jsem za Alexia) po svých, protože mě bavilo pořádně něco přelézat.
Pochopitelně, nejvíc se ten pohyb ukáže v soubojích a ty jsou tu skvělé, vedle Dragon's Dogma (a možná třetího dílu Dark Souls, ale z toho mám zatím odehráno příliš málo, abych soudila) asi nejlepší, jaké jsem ve hře kdy viděla. Při vymlacování pevností se dá skvěle taktizovat, souboje s bossy a legendary beasts mě zase mile překvapily tím, jak logické jsou - stačí sledovat, co protivník dělá a zařídit se podle toho, nepracuje se jenom s tím, že Minotauros či Medusa mají shitload HP, ale na každého je nutno volit jiný postup, který je poměrně zjevný. Každá z legendary potvor mi zabrala jeden až tři pokusy, nicméně se jednalo o průzkum bojem & adrenalin jako blázen, nikolivěk frustrované úpění a vzteklé rozbíjení klávesnice za řevu "Tak už konečně chcípni!" Mnoho bodůch.
To mě přivádí ke skladbě questů. Tak nějak jsem předpokládala, že v něčem jménem Assassin's Creed budu hlavně zabíjet a přesně to se tady děje. Ne že by nešlo řešit věci jinak (vzhledem ke schopnosti "stun" soudím, že lze hru projít i na výrazně méně zabití), ale mě baví ve hrách zabíjet. Hodně zabíjet. Krvavě zabíjet. A klidně pořád dokola. Takže to, že se jednotlivé tábory i pevnosti de facto monotónně opakují, mi vůbec nevadí, protože teče krev mých nepřátel a já slyším nářek jejich vypuštěných medvědů.
Co se main story týče, je ve své podstatě jednoduchá, zbušená tak, aby navazovala na širší AC lore, které jsem si de facto dočetla z různých AC wiki, ergo hra naprosto nevyžaduje znalost děje předchozích dílů. Jednoduchost mi nevadí, docenila jsem možnost hrát tak, aby na konci byla co největší tragedie v nejlepší starořecké tradici. Má vize Alexia jako totálního psycha s krví své rodiny na rukou došla naplnění, me gusta. A nejen takového naplnění tu lze dosíci, také se v Odyssey objevují romance, včetně možnosti ojet (několikrát) mého oblíbeného stragéga (zdravíme prdelku Alkibiada). Zároveň tu úřaduje i humor a ne úplně blbě, třeba linka s Testiclem mě sundala a ne kvůli tomu jménu.
Co se týče toho širšího provázání, Isu a Dänikenovských (nebo jakých) vizí, jakkoli nejsem v zásadě fanouškem tohoto patternu, vlastně mi to nevadilo. Co mi ale vadilo, byly prostřihy do současnosti a ocenila bych, kdyby se vyskytovaly pouze ve formě krátkých cutscén na začátku a na konci, bylo to dost rušivé.
Další silně rušivá věc bylo WTF rozhodnutí v Legacy of the First Blade. Hrála jsem Alexia, jako všechny svoje postavy, jako striktního homosexuála a fakt mě dožralo, když mu nakonec tu ženu a dítě nacpali. Včetně toho, že rodinného štěstí v tomhle DLC bylo zpočátku až příliš. Na stranu druhou, kvalitní trolling, když po sérii plné hrdinských činů dostanete jako první DLC úkol Kup chleba a mlíko. A některé rozhovory u side questů byly dost WTF a nevím, jestli záměrně, nebo někdo testoval nějaký generátor textu.
Loď je dle mého implementována výborně, námořní bitvy jsou zábavné - a ano, repetitivní. Vlastně všechno je tu tak nějak pořád dokola a buď vás to baví, nebo ne. Mě to (pořád ještě) baví dost.
První věc, které jsem si všimla, byla pochopitelně grafika. Odyssey vypadá k sežrání, v mnoha směrech je to jedna z nejhezčích her, co jsem viděla, ať už se to týká lidských postav, monster, krajiny (to moře!) nebo objektů. Ancient Greece at its finest. A zároveň je též výborně rozanimovaná, namluvená a ozvučená.
Což mě přivádí k pohybu. Odyssey je taky první hra, kde jsem (mluvím tedy o K+M, ale gamepad asi taky špatný nebude), která na mě udělala dojem téměř dokonalého ovládání, kamery a pohybu vlastní postavy. Všechno plynulé, elegantní, logické - žádná divná trhnutí kamerou, výhled zatarasený kdoví čím a pocit, že jsem hnijící mezek s přeraženýma nohama. Nelibuju si normálně vůbec v parkouru, ale tady jsem většinu mapy vlastně proběhal (hrála jsem za Alexia) po svých, protože mě bavilo pořádně něco přelézat.
Pochopitelně, nejvíc se ten pohyb ukáže v soubojích a ty jsou tu skvělé, vedle Dragon's Dogma (a možná třetího dílu Dark Souls, ale z toho mám zatím odehráno příliš málo, abych soudila) asi nejlepší, jaké jsem ve hře kdy viděla. Při vymlacování pevností se dá skvěle taktizovat, souboje s bossy a legendary beasts mě zase mile překvapily tím, jak logické jsou - stačí sledovat, co protivník dělá a zařídit se podle toho, nepracuje se jenom s tím, že Minotauros či Medusa mají shitload HP, ale na každého je nutno volit jiný postup, který je poměrně zjevný. Každá z legendary potvor mi zabrala jeden až tři pokusy, nicméně se jednalo o průzkum bojem & adrenalin jako blázen, nikolivěk frustrované úpění a vzteklé rozbíjení klávesnice za řevu "Tak už konečně chcípni!" Mnoho bodůch.
To mě přivádí ke skladbě questů. Tak nějak jsem předpokládala, že v něčem jménem Assassin's Creed budu hlavně zabíjet a přesně to se tady děje. Ne že by nešlo řešit věci jinak (vzhledem ke schopnosti "stun" soudím, že lze hru projít i na výrazně méně zabití), ale mě baví ve hrách zabíjet. Hodně zabíjet. Krvavě zabíjet. A klidně pořád dokola. Takže to, že se jednotlivé tábory i pevnosti de facto monotónně opakují, mi vůbec nevadí, protože teče krev mých nepřátel a já slyším nářek jejich vypuštěných medvědů.
Co se main story týče, je ve své podstatě jednoduchá, zbušená tak, aby navazovala na širší AC lore, které jsem si de facto dočetla z různých AC wiki, ergo hra naprosto nevyžaduje znalost děje předchozích dílů. Jednoduchost mi nevadí, docenila jsem možnost hrát tak, aby na konci byla co největší tragedie v nejlepší starořecké tradici. Má vize Alexia jako totálního psycha s krví své rodiny na rukou došla naplnění, me gusta. A nejen takového naplnění tu lze dosíci, také se v Odyssey objevují romance, včetně možnosti ojet (několikrát) mého oblíbeného stragéga (zdravíme prdelku Alkibiada). Zároveň tu úřaduje i humor a ne úplně blbě, třeba linka s Testiclem mě sundala a ne kvůli tomu jménu.
Co se týče toho širšího provázání, Isu a Dänikenovských (nebo jakých) vizí, jakkoli nejsem v zásadě fanouškem tohoto patternu, vlastně mi to nevadilo. Co mi ale vadilo, byly prostřihy do současnosti a ocenila bych, kdyby se vyskytovaly pouze ve formě krátkých cutscén na začátku a na konci, bylo to dost rušivé.
Další silně rušivá věc bylo WTF rozhodnutí v Legacy of the First Blade. Hrála jsem Alexia, jako všechny svoje postavy, jako striktního homosexuála a fakt mě dožralo, když mu nakonec tu ženu a dítě nacpali. Včetně toho, že rodinného štěstí v tomhle DLC bylo zpočátku až příliš. Na stranu druhou, kvalitní trolling, když po sérii plné hrdinských činů dostanete jako první DLC úkol Kup chleba a mlíko. A některé rozhovory u side questů byly dost WTF a nevím, jestli záměrně, nebo někdo testoval nějaký generátor textu.
Loď je dle mého implementována výborně, námořní bitvy jsou zábavné - a ano, repetitivní. Vlastně všechno je tu tak nějak pořád dokola a buď vás to baví, nebo ne. Mě to (pořád ještě) baví dost.
Pro: grafika, namluvení, hudba, souboje (včetně bossfightů), funkční open world, některá NPC (Alkibiades, Sokrates, Herodotos, Barnabas), loď a námořní bitvy
Proti: prostřihy do současnosti, vynucené vyústění Legacy of the First Blade, kůň je spíš na ozdobu, občas absurdní dialogy u side questů