Nemohu si pomoci, ale přestože si jsou první dva díly série Max Payne v lecčem podobné, mám dvojku raději, i když ne o mnoho. Má na to jistě značný vliv fakt, že jsem oba díly hrál v opačném pořadí, než je obvyklé a navíc s velkým časovým rozestupem.

Zůstalo skvělé komiksové vyprávění příběhu a nechybí ani easter eggy či televizní upoutávky, reklamy a seriály. Samozřejmě nemohu zapomenout na bullet-time, který byl však zásadně upraven a už se nedobíjí likvidací nepřátel, ale sám od sebe.

Co hra ztratila na atmosféře, to vynahrazuje nájemná vražedkyně Mona Sax, pro níž má Max (i já) slabost a kterou jsem chvílemi měl možnost ovládat. Mona zde dostala daleko více prostoru a je pro Maxe něco jako Bond girl, krásná a tajemná kriminálnice.

Zbraně jsou podobné, jako v jedničce a mimo dvojice Berett či Ingramů jsem si oblíbil i Desert Eagle, který lze také používat ve dvou provedeních najednou. Psychedelické pasáže mi zde přišly lépe zpracované a tolik mi nevadily, ale obešel bych se klidně i bez nich.

Co říci k závěru? Na to, jak zabít finálního bosse jsem přišel celkem brzy (asi při druhém pokusu), ale že hra obsahuje i alternativní zakončení jsem opravdu netušil. Nechápu však, že je k jeho dosažení potřeba dokončit hru na nejtěžší možnou obtížnost, která se odemkne až po několikerém dohrání. Druhý díl Maxe (a možná i první) si nejspíše dám znovu v případě, že se někdy rozhodnu vyzkoušet trojku, ale v nejbližší době to určitě nebude.