Graveyard Keeper pro mě byl, jak zábavnou, tak frustrující hrou. Hraním jsem strávila téměř 70 hodin a věřím tomu, že jsem mohla mít nahráno mnohem méně, kdybych si lépe plánovala jednotlivé úkony. Jak se ale říká, po bitvě je každý generálem.
Hrát za správce hřbitova, jenž má za úkol se starat o hřbitov, kostel a pohřbívání nebožtíků, mi přišel jako dost originální nápad. U toho to však nekončilo, dále jsem mohla zahradničit, rybařit, vařit, stavět, vyrábět, bojovat atd. Toto vše jsem si zdokonalovala v obrovském stromě dovedností na základě bodů, získaných za různé činnosti.
Aby to nebylo tak jednoduché, během vykonávání činností jsem automaticky spotřebovávala svoji energii, a když mi došla, musela jsem si ji doplnit (celkem dlouhým) spánkem, nebo jídlem, či lektvarem. K tomu se během hry střídaly jednotlivé dny, kdy jsem se mohla každý konkrétní den setkat s jinou postavou, která mi zadala úkol a opět jsem se s ní mohla setkat až za týden.
Samozřejmě se mi několikrát stalo, že jsem spěchala, abych splnila nějaký úkol, a už jsem se blížila k postavě, které jsem jej měla odevzdat a protože skončil „její“ den, tak postava mi přímo před nosem odešla, a já tak musela čekat do dalšího týdne. Tohle mě vždy dokázalo spolehlivě vytočit.
Co mě nebavilo, a vlastně nebaví skoro v žádné hře, byla alchymie. Na základě různých pokusů a omylů, jsem mohla vynalézt různé užitečné lektvary. Představa, že některé pracně získané suroviny vyplácám na x nepodařených pokusech, mě utvrdila v tom, že využiji Graveyard Keeper Wiki, bez které nevím, jak bych hru nakonec dohrála.
Naštěstí šlo některé výrobky, či suroviny ve hře koupit. Bohužel k tomu ale byly potřebné peníze, kterých byl, minimálně v první polovině hry, velký nedostatek.
Další věc, se kterou jsem stále bojovala, byl věčně plný inventář. Obzvláště pak v dungeonu, kde ze zabitých monster vypadávala hromada věcí, a já se tak musela stále vracet domů, abych je odkládala do truhel.
Mohla bych vyjmenovat x dalších věcí, které mě frustrovali, ale nerada bych odradila případné zájemce o hru, protože i přes to vše, mě hra opravdu dost bavila. Jednotlivé úkoly a příběhy postav byly výborně vymyšlené a občas jsem se u nich fakt zasmála. Ač mě stála výroba některých věcí spoustu námahy a času, radost ze splněného úkolu (abych následně dostala další ještě těžší) byla pokaždé velká.
Věřím tomu, že kdyby vývojáři trochu zmenšili strom dovedností a vyřadili některé činnosti, vůbec nic by se nestalo. Naopak bych to ocenila a jistě bych si tak hru více užila.
Hrát za správce hřbitova, jenž má za úkol se starat o hřbitov, kostel a pohřbívání nebožtíků, mi přišel jako dost originální nápad. U toho to však nekončilo, dále jsem mohla zahradničit, rybařit, vařit, stavět, vyrábět, bojovat atd. Toto vše jsem si zdokonalovala v obrovském stromě dovedností na základě bodů, získaných za různé činnosti.
Aby to nebylo tak jednoduché, během vykonávání činností jsem automaticky spotřebovávala svoji energii, a když mi došla, musela jsem si ji doplnit (celkem dlouhým) spánkem, nebo jídlem, či lektvarem. K tomu se během hry střídaly jednotlivé dny, kdy jsem se mohla každý konkrétní den setkat s jinou postavou, která mi zadala úkol a opět jsem se s ní mohla setkat až za týden.
Samozřejmě se mi několikrát stalo, že jsem spěchala, abych splnila nějaký úkol, a už jsem se blížila k postavě, které jsem jej měla odevzdat a protože skončil „její“ den, tak postava mi přímo před nosem odešla, a já tak musela čekat do dalšího týdne. Tohle mě vždy dokázalo spolehlivě vytočit.
Co mě nebavilo, a vlastně nebaví skoro v žádné hře, byla alchymie. Na základě různých pokusů a omylů, jsem mohla vynalézt různé užitečné lektvary. Představa, že některé pracně získané suroviny vyplácám na x nepodařených pokusech, mě utvrdila v tom, že využiji Graveyard Keeper Wiki, bez které nevím, jak bych hru nakonec dohrála.
Naštěstí šlo některé výrobky, či suroviny ve hře koupit. Bohužel k tomu ale byly potřebné peníze, kterých byl, minimálně v první polovině hry, velký nedostatek.
Další věc, se kterou jsem stále bojovala, byl věčně plný inventář. Obzvláště pak v dungeonu, kde ze zabitých monster vypadávala hromada věcí, a já se tak musela stále vracet domů, abych je odkládala do truhel.
Mohla bych vyjmenovat x dalších věcí, které mě frustrovali, ale nerada bych odradila případné zájemce o hru, protože i přes to vše, mě hra opravdu dost bavila. Jednotlivé úkoly a příběhy postav byly výborně vymyšlené a občas jsem se u nich fakt zasmála. Ač mě stála výroba některých věcí spoustu námahy a času, radost ze splněného úkolu (abych následně dostala další ještě těžší) byla pokaždé velká.
Věřím tomu, že kdyby vývojáři trochu zmenšili strom dovedností a vyřadili některé činnosti, vůbec nic by se nestalo. Naopak bych to ocenila a jistě bych si tak hru více užila.
It Takes Two