Tak tuhle hru jsem absolutně neměla v plánu hrát. Vlastně jsem ji dokonce zavrhla hned po tom, co jsem tehdy viděla pár obrázků ze hry (kde byli zachyceni samozřejmě ti nejhnusnější nestvůry). Svoji bojácnost jsem se ale nakonec rozhodla překonat, jelikož mi k uším neustále doléhala masírka z různých stran, jak je ta hra úžasná, a že si ji zkrátka musím zahrát.

Vylosovala jsem si postavu z klanu Malkavian a pustila se do hraní. Na hlasy, které mé postavě neustále zněly v hlavě, jsem si zvykla celkem snadno. Naopak u konverzací s jinými postavami jsem narazila na spoustu wtf momentů a upřímně jsem se častokrát nad volbou odpovědí dost pobavila.

Ve hře mě nejvíce nadchly různorodé originální úkoly, u kterých se nenašel snad žádný, který by mě nezajímal, či nebavil. Vyjma úkolu, kdy jsem musela po nějakou dobu utíkat před obrovským vlkodlakem. Ten byl pro mě dost frustrující. Vždy jsem se snažila, co šlo, vyřešit bez násilí.

Během hraní jsem málem několikrát dostala infarkt. Poprvé to bylo v obchodě s protézami, kde jsem teda tušila nějakou boudu, ale stejně jsem vylítla, když na mě najednou naběhl šílený obchodník. Do některých lokací se mi ani nechtělo, protože bylo úplně jasné, že tam na mě bude číhat něco hnusného. S trochou nadávek se mi vším ale podařilo projít, a ta úleva, když už jsem měla splněn úkol, byla následně nepopsatelná.

Schopnosti, kterými moje Malkavianka disponovala, jsem využívala dost často. Nejvíce se mi hodila neviditelnost a maniodeprese, při které zasažený protivník nějakou dobu nemohl bojovat. U bossfightů mi ale samozřejmě obě tyto schopnosti byly téměř k ničemu.

Za nejtěžší bossfight z celé hry považuji boj s bratry Chang, chránící sarkofág. Tento boj jsem nechtěně absolvovala dvakrát. Poprvé jsem měla štěstí, že se jeden bratr po nějaké době bugnul, tak jsem je v pohodě oba zabila. Pak jsem ale zjistila, že se mi zrušil jiný úkol, který jsem ještě v té vile nesplnila (Dirty Dishes), a tak jsem si dala později repete. Napodruhé byl ten boj solidní záhul a až po několika pokusech se mi ho podařilo vyhrát. Nepříjemných soubojů bylo ve hře více, naštěstí jsem se už ale u žádného na dlouho nezasekla.

Ze zbraní jsem si nakonec nejvíce oblíbila Colt Anaconda, jak kvůli přesným zásahům, tak kvůli celkem rychlému přebíjení. Málokterou lokaci se mi však podařilo projít pouze s jednou zbraní. Nedostatek nábojů mě občas dostal do zoufalých situací, kdy jsem musela s náboji šetřit, a tak jsem volila zákeřné zabíjení nepřátel zezadu.

Mé srdce mě již od začátku táhlo k Jackovi a Anarchům, protože šašek ve věži a královna zrcadel mi byli krajně nesympatičtí.

Jsem ráda, že jsem se nechala přesvědčit a hru si zahrála. Ač můj prvotní strach byl částečně oprávněný, ze hry jsem nadšená a přidávám se k těm, kteří hru všemi směry doporučují.