Nebála bych se říct, že pokračování je prakticky po všech stránkách lepší než předchůdce, ať už se hratelnosti, postav či příběhu týče. Taky ukecanost mi přišla snesitelnější, ale možná to bylo jen tím, že už jsem si na ni zvykla. Audiovizuál zůstává pořád krásný a uvítala jsem také možnost nového tahového soubojového systému, který mi přišel mnohem přehlednější, i když zároveň po čase začal dělat z boje určitý stereotyp, pokud člověk začal používat stejnou strategii.

Příběh je tentokrát mnohem jednodušší a hlavní dějová linka je tak opravdu krátká. Na druhou stranu hráč má k dispozici obrovskou mapu, kde na každém rohu dostává vedlejší úkoly, kterých je nepřeberné množství, takže o zábavu a délku pak není nouze (jen v hlavním městě se dá zasekat na několik desítek hodin). Trochu mě mrzelo, že správa lodě je poměrně jednoduchá a moc se nedá vylepšovat, ale zase je zde více typů lodí, které se dají pořídit, a líbil se mi management posádky. Také bylo fajn vídat reference na první díl a vaše rozhodnutí v něm.

Největší kámen úrazu u mě přišel s postavami, neboť zde oproti jedničce můžete mít jen 4 kumpány a výběr byl opravdu těžký. Velice mě potěšil návrat Edera a Alotha (Palleginu jsem s sebou jako paladin v prvním díle nebrala a tady jako druid nakonec taky ne). Xoti do našeho týmu zapadla také hned, jako by s námi byla celou dobu, a tak jsem získala překvapivě dobře vybalancovanou, vzájemně se doplňující čtyřku. Čímž pak výběr pátého člena dělal problém. Logicky by se mi asi nejvíc hodila Pallegina nebo možná Maia, ale obě mi přišly tak strašně suché, že jsem nakonec zkusila na jednu misi Tekehu jako chantera a ten už s námi pak zůstal do konce hry. Proč? Protože i když mi v bojích obzvlášť ze začátku moc nepomáhal, je to skvěle napsaná postava a byla s ním neskutečná prdel (kdo by neměl rád postavu, která mluví převážně ve dvojsmyslech? :D).

Ale přes všechny klady by se samozřejmě našly i zápory. A tím největším bylo občas až nesnesitelně dlouhé načítání lokací. Dle Steamu mám nahraných nějakých 60 hodin, a z toho takových dobrých 20-25 muselo být jen čekání na načtení další obrazovky. Na začátku mi to neskutečně pilo krev, pak jsem si na to tak nějak zvykla, protože mi nic jiného nezbývalo, a ke konci mě to odradilo snažit se dokončit víc vedlejších misí nebo DLC (dohrála jsem jen to první, které mi přišlo nekonečné). Taky jsem měla dost bordel v bozích, protože jich tam je snad 500 a já už si z jedničky opravdu skoro nic až tak detailního nepamatuji, i když to není tak dávno, co jsem ji dohrála. Ještě bych zmínila možnost romance s companions, jenž jsou úplně, ale úplně zbytečné a prázdné, neboť vám odemknou jen pár dialogů navíc a okamžitě vyšumí do prázdna (jako by byly přidány na poslední chvíli), takže jsem moc nepochopila, proč tam vůbec jsou.