K Return to Castle Wolfenstein jsem se dostal na střední škole, kde byl spolu s Counter-Strike 1.6 a Medal of Honor: Allied Assault nainstalován. Counter-Strike jsem hrál občas se spolužáky během hodin informatiky, Allied Assault jsem měl nějaký ten pátek úspěšně za sebou, a tak nezbývalo nic jiného, než se vrátit do hradu Wolfenstein.

Začátek vcelku ujde, ale bohužel se brzy začnou objevovat oživlé mrtvoly a další nadpřirozené jevy, čímž mě Wolfenstein trochu odradil od pokračování. Okultismus moc nemusím a už vůbec ne ve hře, odehrávající se během druhé světové války. Pasti byly naopak příjemným zpestřením a nesčetněkrát jsem nadával, když jsem přišel o část života kvůli šlehajícím plamenům nebo vystřelujícím bodcům.

Avšak vidina toho, že už se do konce hry krvežíznivých nestvůr nezbavím mě přílišným optimismem nenaplňovala, ale protože žádný jiný titul nebyl k dispozici, pokračoval jsem dál. Naštěstí přišli brzy na řadu opět nacističtí vojáci, a tak mě hra znovu začala bavit. Super vojákům jsem ale na chuť nikdy nepřišel.

Nejlepší zbraní pro mě byl, stejně jako v předchůdci, rotační kulomet, který se zde honosí názvem Venom. Netradiční Tesla Gun, který mi připomínal Tesla Cannon ze hry Blood, nebyl sice na většinu nepřátel moc účinný, ale občas jsem s ním pár elektrických výbojů vyslal.

Až na katakomby a super vojáky jsem se u hry vcelku bavil, dokud jsem se nedostal až k příšernému poslednímu záporákovi Heinrichovi. Je to jeden z nejstupidnějších padouchů, se kterým jsem se ve hrách utkal. Porazit ho nebylo až tak těžké, ale prostě rytíř v brnění, který si mě jednou za čas přitáhne svým řevem? To je moc i na mě. Navíc nechápu, proč se zachoval tak, jak se zachoval a vytahoval meč, když musel vědět, že se bude střílet.