Jednou za čas se ke mně dostane dílo, po kterém mám neodbytnou touhu stvořit nějakou povídku, novelu, zkrátka vlastní svět. Někdy je to právě kniha, jindy film, jindy prostě jen fandom jako takový a v mizivém procentu i hra. Že se to ale povede slabé tříhodinovce, to bych nikdy nečekal.

A přitom mi to zamilování na první pohled trvalo vážně jen pár minut. Jakmile jsem v kůži nostalgické Edith dokráčel lesní cestičkou k domu, bylo hotovo. Dýchly na mě minulé generace, domáckost i láska a já neměl slov. Nechápu, jak je možné, že se povedlo takhle omamný zážitek vydolovat jen z různých variant "následování textu", případně roztodivných variací walking / jumping / swinging simulátoru. Každá další osoba, do jejichž vzpomínek (?) či myšlenek se dostanu, mě rozvibrovala ať už napětím (Molly), nefalšovaným dojetím (Calvin, Gregory) nebo úžasem nad předneseným nápadem (Lewis). Nepamatuji, kdy mi mráz po zádech běžel tolikrát během několika hodin a pokaždé za ním stála trochu jiná emoce.

Snad ten hype z mé strany není moc nesnesitelný, ale her, u kterých máte touhu je okamžitě doporučovat (čti: cpát) všem okolo, aby ji alespoň vyzkoušeli, zase tolik v životě nemám.