První Doom pro mě vždy bude o kousek lepší, než dvojka, která je mladší přesně o deset měsíců. Určitě na tento fakt má vliv skutečnost, že jde o první hru, kterou jsem na PC hrál a zároveň i o první titul, který jsem zde na DH okomentoval. Není ale pochyb o tom, že se jedná o skvělou střílečku ze staré školy.

Nabídku zbraní v čele s Plasma gunem a BFG9000, na něž jsem nedal dopustit, obohatila dvouhlavňovka, po jejíchž zásazích nepřátelé padají jako mouchy. Tento tah se id Software opravdu povedl a zmíněný smrtící nástroj je od té doby s Doom sérií neodlučitelně spjat.

Zůstali mí oblíbení nepřátelé z jedničky, jako je Imp, Cacodemon a především Demon se svou neviditelnou variantou Spectre, ale přibyli i noví, z nichž jsem měl asi nejraději dnes již ikonického Revenanta.

Jedna z mála věcí, co mi na Doom II vadila, je časté bloudění v některých úrovních. Je sice hezké, že jsou daleko rozsáhlejší, než v jedničce, ale tím pro mě byly značně nepřehledné. I když je jich jen o pár více, než v jedničce (třicet základních oproti předchozím čtyřiadvaceti), připadalo mi, že jich musí být alespoň sto. To je asi hlavní důvod, proč jsem Doom II nikdy nedohrál a bojím se, že už k tomu nikdy nedojde.