Hitman Absolution je pro mě tak trochu prokletá hra. Ač jsem minulé díly s agentem 47 v hlavní roli dohrál křížem krážem, některé i vícekrát, do rebootu s přízviskem Absolution jsem se nemohl vůbec dostat. Co za to může?
V první řadě překopaný stealth systém, který využívá nových a dle mého názoru až příliš arkádových mechanismů. Když jsem zkoušel hrát na nižší obtížnost, vadil mi až příliš výrazný HUD, všemožné ukazatele a především nutnost tu a tam využít instinktu, který je vlastně takový až příliš mocný cheat, který lacinou metodou hráče skryje před nepřáteli. Na těžší obtížnost mi hra naopak přišla kvůli ne zcela perfektní znalosti mechanismů až příliš frustrující. S tím se pojí ještě jeden a pro mě naprosto zásadní nedostatek, kvůli kterému jsem raději sklopil uši a hrál na obtížnost normal: save systém.
Upřímně, kdo o tomhle systému ukládání rozhodl a usoudil, že je to dobrej nápad, měl by dostal na holou. Už předchozí díly měly omezené ukládání, ale pouze na počet uložených pozic na misi. Hráč si alespoň mohl hru sejvnout kdy chtěl, kde chtěl a co je nejdůležitější - natrvalo. Tady jsou pouze po lokacích tu a tam schované checkpointy, které nejenže fungují jen pro právě běžící relaci (tzn. po vypnutí hry se uložená pozice smaže), ale hlavně se po loadnutí hra podivně resetuje včetně pozic nepřátel a nikdy jsem netušil, co mě přesně po loadu čeká - co se mi uloží a co ne a jestli mi třeba náhodou něco nezmizí z inventáře. A tohle je důvod, kvůli kterému jsem hru v minulosti několikrát rozehrál a už se k ní po pár misích nevrátil. Hitman byla vždycky hra o blbnutí a o experimentování a tenhle save systém mě od experimentování vyloženě odrazoval a kolikrát jsem raději volil cestu nejmenšího odporu. A to je imo špatně.
Postupně jsem zjistil, že jsou lokace malé a na nižší obtížnost se jimi dá i poměrně lehko a efektivně proběhnout. Konečně jsem se zbavil té počáteční nechutí, začal si hru užívat a nakonec ji během několika dní dohrál. Můžou za to i v pozdějších částech hry daleko zajímavější prostředí a příběh, který docela táhne. Hra vypadá stále naprosto skvěle, je výborně optimalizovaná a ani jednou mi nespadla. Lokace jsou dostatečně rozmanité a často docela nápadité - např. likvidaci speciální jednotky svatých sester v kukuřičném poli v outfitu strašáka jen tak nezapomenu. Podobných momentů má ovšem Hitman Absolution několik a ve výsledku jsem rád, že jsem hře dal další šanci a nakonec ji zdárně dokončil.
Hra mění svobodu za filmovější pojetí, což je trochu dvousečná zbraň. Z dnešního pohledu jsou starší díly již poměrně nepřístupné hardcore kousky a omlazení v podobě určitého zjednodušení a s důrazem na příběh určitě vítám. Jen si říkám, jestli toho zjednodušení není až moc a občas jsem si posteskl, že mi chybí pořádná komplexní lokace, která by v kombinaci s uvěřitelnějšími mechanismy a normálním ukládáním byla zajisté na tomto enginu naprostou bombou. Tak snad příště a vypadá to, že reboot z roku 2016 v tomhle ohledu nezklame.
V první řadě překopaný stealth systém, který využívá nových a dle mého názoru až příliš arkádových mechanismů. Když jsem zkoušel hrát na nižší obtížnost, vadil mi až příliš výrazný HUD, všemožné ukazatele a především nutnost tu a tam využít instinktu, který je vlastně takový až příliš mocný cheat, který lacinou metodou hráče skryje před nepřáteli. Na těžší obtížnost mi hra naopak přišla kvůli ne zcela perfektní znalosti mechanismů až příliš frustrující. S tím se pojí ještě jeden a pro mě naprosto zásadní nedostatek, kvůli kterému jsem raději sklopil uši a hrál na obtížnost normal: save systém.
Upřímně, kdo o tomhle systému ukládání rozhodl a usoudil, že je to dobrej nápad, měl by dostal na holou. Už předchozí díly měly omezené ukládání, ale pouze na počet uložených pozic na misi. Hráč si alespoň mohl hru sejvnout kdy chtěl, kde chtěl a co je nejdůležitější - natrvalo. Tady jsou pouze po lokacích tu a tam schované checkpointy, které nejenže fungují jen pro právě běžící relaci (tzn. po vypnutí hry se uložená pozice smaže), ale hlavně se po loadnutí hra podivně resetuje včetně pozic nepřátel a nikdy jsem netušil, co mě přesně po loadu čeká - co se mi uloží a co ne a jestli mi třeba náhodou něco nezmizí z inventáře. A tohle je důvod, kvůli kterému jsem hru v minulosti několikrát rozehrál a už se k ní po pár misích nevrátil. Hitman byla vždycky hra o blbnutí a o experimentování a tenhle save systém mě od experimentování vyloženě odrazoval a kolikrát jsem raději volil cestu nejmenšího odporu. A to je imo špatně.
Postupně jsem zjistil, že jsou lokace malé a na nižší obtížnost se jimi dá i poměrně lehko a efektivně proběhnout. Konečně jsem se zbavil té počáteční nechutí, začal si hru užívat a nakonec ji během několika dní dohrál. Můžou za to i v pozdějších částech hry daleko zajímavější prostředí a příběh, který docela táhne. Hra vypadá stále naprosto skvěle, je výborně optimalizovaná a ani jednou mi nespadla. Lokace jsou dostatečně rozmanité a často docela nápadité - např. likvidaci speciální jednotky svatých sester v kukuřičném poli v outfitu strašáka jen tak nezapomenu. Podobných momentů má ovšem Hitman Absolution několik a ve výsledku jsem rád, že jsem hře dal další šanci a nakonec ji zdárně dokončil.
Hra mění svobodu za filmovější pojetí, což je trochu dvousečná zbraň. Z dnešního pohledu jsou starší díly již poměrně nepřístupné hardcore kousky a omlazení v podobě určitého zjednodušení a s důrazem na příběh určitě vítám. Jen si říkám, jestli toho zjednodušení není až moc a občas jsem si posteskl, že mi chybí pořádná komplexní lokace, která by v kombinaci s uvěřitelnějšími mechanismy a normálním ukládáním byla zajisté na tomto enginu naprostou bombou. Tak snad příště a vypadá to, že reboot z roku 2016 v tomhle ohledu nezklame.
Pro: prostředí, do určité míry hratelnost, grafika a optimalizace, solidní příběh, uspokojení ze speciálních killů, zábavné dialogy stráží, Ave Maria
Proti: SYSTÉM UKLÁDÁNÍ výrazně nabourává hratelnost, nepřející systém bodování, svérázné stealth mechanismy, čárovej kod přelepenej náplastí