„Co takhle partičku Gwintu?“ ptával jsem se toho času velenských vesničanů na potkání. Když se z něj posléze stala samostatná hra, hned jsem se vrhl do uzavřené bety a dodnes se k němu rád vracím. Nicméně, je-li původní Gwint ten jediný, který jste kdy hráli, může vás jeho aktuální podoba překvapit. Ta tam je prostá přebíjená. V současné iteraci se totiž odvíjí tolik akcí najednou, že budete mít co dělat, abyste je stíhali sledovat.
Nemusíte se ale bát, díky slabé umělé inteligenci, která se dopouští nepochopitelných kiksů i na nejtěžší obtížnost, není nutné pečlivě propočítávat každý tah. Znalí multiplayerové verze projdou hrou jako nůž máslem, ale ani ti, co viděli Gwint naposledy na Vranohradě, se dvakrát nezapotí. Výjimkou je finální střet, zpočátku jsem si ani neškrtl, pár úprav balíčku ale udělalo své a soupeřovi zbyly oči jen pro pláč.
Kromě standardních bitev, ať už na dvě či jedno vítězné kolo, na vás čekají i nápadité a velmi zábavné hádanky. Ty vypadají jako klasické partie, akorát se nehraje na body, ale je potřeba dosáhnout určitého cíle: vyvést psíčka ze zatuchlé jeskyně, proplížit se nočními ulicemi nebo řádně pohřbít hromadu tlejících mrtvol. Jeden by až nevěřil, z čeho všeho se dá udělat karetní hra! Za pozornost také stojí, že v soubojích nelze nic ztratit. Je vskutku jedno, zda-li soupeře naprosto zesměšníte, nebo to dáte s odřenýma ušima. Na hře se to nijak neprojeví, nepřijdete o zdroje, nepřijdete o karty. Zato odměna je vždy jistá.
Když neválčíte, pohybujete se (buď klikáte levým myšítkem, nebo, a tohle je výtečný nápad, ho držíte a táhnete požadovaným směrem, přičemž tak můžete určovat i rychlost pohybu) po nádherně vymodelovaném, detaily překypujícím světě, konfiskujete zlato, dřevo a verbujete poddané do své armády. Cestou se k vám přidávají noví společníci (karty s jedinečnými schopnostmi). O ty můžete přijít, ať už zemřou či vás opustí v důsledku vašich rozhodnutí. Někteří se k vám dokonce nemusí ani přidat! A vy tak třeba nezažijete souboj s mantichorou. Ano, můj případ.
Nejsilnější je ovšem Thronebreaker, když dojde na vyprávění příběhu. Ten má na svědomí, odmyslíme-li Sapkowského bohatou předlohu, uznávaný polský spisovatel Jakub Szamałek a je třeba říct, že je to znát na každé větě. Po vzoru předchozích her budete čelit volbám mezi dvěma zly, jejichž důsledky vás kousnou do zadnice, až to budete nejméně čekat.
CD Projekt RED se nechali slyšet, že se Thronebreaker neprodává tak, jak by si přáli. Mrzí mě to o to víc, že podobně neotřelé projekty vždy vítám s otevřenou náručí. Neváhejte tedy, tahle bitva se sama nevyhraje.
Nemusíte se ale bát, díky slabé umělé inteligenci, která se dopouští nepochopitelných kiksů i na nejtěžší obtížnost, není nutné pečlivě propočítávat každý tah. Znalí multiplayerové verze projdou hrou jako nůž máslem, ale ani ti, co viděli Gwint naposledy na Vranohradě, se dvakrát nezapotí. Výjimkou je finální střet, zpočátku jsem si ani neškrtl, pár úprav balíčku ale udělalo své a soupeřovi zbyly oči jen pro pláč.
Kromě standardních bitev, ať už na dvě či jedno vítězné kolo, na vás čekají i nápadité a velmi zábavné hádanky. Ty vypadají jako klasické partie, akorát se nehraje na body, ale je potřeba dosáhnout určitého cíle: vyvést psíčka ze zatuchlé jeskyně, proplížit se nočními ulicemi nebo řádně pohřbít hromadu tlejících mrtvol. Jeden by až nevěřil, z čeho všeho se dá udělat karetní hra! Za pozornost také stojí, že v soubojích nelze nic ztratit. Je vskutku jedno, zda-li soupeře naprosto zesměšníte, nebo to dáte s odřenýma ušima. Na hře se to nijak neprojeví, nepřijdete o zdroje, nepřijdete o karty. Zato odměna je vždy jistá.
Když neválčíte, pohybujete se (buď klikáte levým myšítkem, nebo, a tohle je výtečný nápad, ho držíte a táhnete požadovaným směrem, přičemž tak můžete určovat i rychlost pohybu) po nádherně vymodelovaném, detaily překypujícím světě, konfiskujete zlato, dřevo a verbujete poddané do své armády. Cestou se k vám přidávají noví společníci (karty s jedinečnými schopnostmi). O ty můžete přijít, ať už zemřou či vás opustí v důsledku vašich rozhodnutí. Někteří se k vám dokonce nemusí ani přidat! A vy tak třeba nezažijete souboj s mantichorou. Ano, můj případ.
Nejsilnější je ovšem Thronebreaker, když dojde na vyprávění příběhu. Ten má na svědomí, odmyslíme-li Sapkowského bohatou předlohu, uznávaný polský spisovatel Jakub Szamałek a je třeba říct, že je to znát na každé větě. Po vzoru předchozích her budete čelit volbám mezi dvěma zly, jejichž důsledky vás kousnou do zadnice, až to budete nejméně čekat.
CD Projekt RED se nechali slyšet, že se Thronebreaker neprodává tak, jak by si přáli. Mrzí mě to o to víc, že podobně neotřelé projekty vždy vítám s otevřenou náručí. Neváhejte tedy, tahle bitva se sama nevyhraje.
