Jen málo herních děl zastupuje v mém osobním žebříčku tak vysokou a prestižní příčku, jako je Deus Ex. Kultovní první díl z roku 2000 mám na do smrti vtisknutý do paměti, jako jednu z nejlepších her, co jsem kdy hrál a stále se k ní rád vracím. Stejně tak jako ke třetímu dílu, který skládá svému předchůdci tu nejvyšší poctu a bez pitvoření ho v lecčems ještě překonává. Druhý díl byl ve všech ohledech zklamáním a ani ho nepovažuji za součást série.

Jak dopadlo poslední pokračování této série, z jejíhož pouhého názvu mám v zádech příjemné mrazení a vybavují se mi všechny ty charaktery, události, atmosféra a nadto nezapomenutelný hudební podkres? Vy už z mého mizerného procentuálního hodnocení tušíte, že se někde něco hodně nepovedlo. „A co přesně, jako?“ ptáte se. Dočtete se níže v mém obsáhlém rozboru…

Deus Ex 3 byl pro mě jako zjevení. S nepříliš řvavou kampaní, spíše nenápadnou se roku 2011 tento herní klenot dostal i ke mně. Vůbec jsem nevěřil, že by se mohl legendární jedničce vyrovnat. Jak rád jsem se pro tentokrát zmýlil. Třetí díl JE Deus ex! Zapamatovatelné, výrazné charaktery, neskutečná atmosféra, promyšlený, dospělý příběh s mnoha konspiračními zvraty a k tomu všemu geniální soundtrack a… Adam Jensen. Postava, která je více než důstojný nástupce JCho Dentona – sympatická a charakterově ukotvená. Adam mi přirostl k srdci a moc rád jsem s ním prošel celou hru. Proč ale pořád mluvím o třetím dílu, když zde recenzuji čtvrtý? Protože je důležité zdůraznit, že aktuální díl s podtitulem „Mankind Divided“ NIC z toho nemá! Zůstal jen (naštěstí) stále sympatický Adam Jensen. A ten to, bohužel, nemůže sám utáhnout, ani kdyby na Vás nepřetržitě používal svůj Sociální posilovač, co by mu feromony stačily.

Hra vás vrhne do víru rozjetých událostí, které se vám snaží vysvětlit v několika titěrných větičkách, jako by snad právě herní příběh nebyl vůbec důležitý! Ihned se ocitáte na své první akci. Je to zároveň i tréninková mise – nešvar dnešních her pro hlupáky a s tím spojených idiotských trendů. Hra vás v této misi až nesnesitelně otravně vede za ručičku. Všechny překážky, veškeré pozice nepřátel, všechny počítače, jsou pro vás zde nachystány tak, abyste nemohli udělat vůbec žádnou chybu a kdyby přeci jen, neustále vyskakující textová okénka nápovědy a holografické !UKAZATELE! vám vaší hloupost nedovolí projevit. Takže se ani nemáte možnost z vašich chyb poučit, abyste se mohli sžít s vašimi schopnostmi – což by měl být ostatně princip všech her – učit se, doprdele, z vašich chyb a dosáhnout tak mistrovství. Byly to pro mě první mínusové body a musel jsem se do dohrání této „mise“ vyloženě nutit. Zlaté pravidlo, že hra vás má zaujmout do prvních patnácti minut od zahájení příběhu a poskytnout vám řádnou motivaci k pokračování, je zde s klidem vypuštěno. Takže hodinu jsem se nudil a křečovitě se probíjel na její konec, protože jsem nepřestával doufat.

Po příjezdu na pražské hlavní nádraží (ano, hra se z velké části odehrává v Praze), kdy jsem pořád nechápal „vo co že tu vlastně jako de?“ se hra začala pomalu stávat zajímavou. Ale jen pokud se úplně vykašlete na hlavní „příběh“ a začnete se poflakovat po okolí a plnit vedlejší mise a provádět explorerskou činnost – což bylo jediné, co mně na hře bavilo a prošmejdil jsem každý její kout. Sem tam se vám stane, že narazíte na něco opravdu zajímavého a máte z toho radost. Ale atmosféra, která byla pro jedničku a trojku tolik ikonická, je pryč. Většinu herní doby totiž strávíte v denní Praze, což se později trochu zmírní tím, že v Praze nastane noc. To už je to potom s tou atmosférou trochu lepší. Praha, jako taková a její vize blízké budoucnosti je - slušně řečeno - legrační. V podstatě nezbývá ani deset let do „současnosti“, kdy se hra odehrává a její vykreslení je úsměvné. Pryč jsou naštěstí doby druhého Soldier of Fortune a jeho směšného „i like svikova and polefffka…“, ale je stále znát, že Prahu měli na starosti lidé ze zámoří, takže všechny historické, secesní domy jsou prošpikovány ventilacemi od klimatizací tak širokých, že se do nich vejde celé komando augmentovaných agentů i s příručními drony. A roztomile zmršené české nápisy typu: „Personál pouze“, nebo „Dávný čtvrť“, způsobují cukání koutků od prvních kroků. Při hraní mi to nedalo a rejpavě jsem pořizoval típance největších „kuriozit“ Pro zvědavé pouze
S čím si daly tvůrci záležet, jsou kanalizace. Na nich se tvůrci opravdu vyřádily, ale i tady platí, že jejich interiér je příšerně přepálený, stejně jako zbytek Prahy. I přesto z každého místečka čiší smysl pro detail a hra vypadá zkrátka líbivě – račte se sami podívat v galerii z odkazu výše.

Co už není tak dobré, je hratelnost. Sice se tvůrci holedbali, jak krutopřísně vylepšili herní systém ze třetího dílu, ale já okamžitě po rozehrání hry chtěl ten původní, ne tu zmršeninu, co vám předhazují zde, ze které ještě navíc cítíte, že není dodělaná a sálá z ní konzolovost - fuj! Celou dobu jsem hrál na nejtěžší obtížnost, ale to žádnou výzvu nepředstavovalo. Jensen často neposlouchá vašich pokynů a třeba takové krytí se za překážkou, které bylo ve trojce dokonalé, tu je k vzteku a v mnoha situacích mně prozradilo, protože místo toho, abych se pohyboval v krytu, jsem se bezděčně „odlepil“ a zjevil se přímo před nepřátelským strážným. Quickload. Nebo když se mi po složitém načasování podařilo eliminovat stráž, co míjela můj kryt a Jensen jí odhodil přímo do textury za jeho zády a panáček se do ní zamotal a jeho čouhající nohu zpozoroval na druhé straně zdi další strážný a spustil poplach. Quickload. Nebo když jsem potřeboval sejmout týpka, co měl u sebe důležité PDAáčko a já ho musel ukořistit a on se mi po omráčení propadl do textury. Quickload. Nebo když jsem potřeboval vylepšeným skokem vyskočit na římsu, abych obešel strážné pode mnou a hra váš skok úplně ignorantsky přerušila, ač vám před chvíli ukazovala ikonku zachycení se a já spadl přímo mezi policajty, co mně okamžitě oddělaly. Quickload a hodně sprostá slova k tomu.

A jako by toho nebylo málo, herním bugům se vyrovnávají i bugy technické. Je až s podivem, že vývojářské studio s takovým rozpočtem a takovými odborníky, vypustilo mezi hráče tak rozbitou a mizerně optimalizovanou hru. Ať už se jedná o příšerné, bizardní a až pitoreskní deformace obličejů NPCček, nebo nesnesitelně dlouhé načítací časy (což se dá ještě prominout), anebo časté a nepříjemné pády herního enginu. Opravdu naštve, když vám hra už po několikáté spadne a následně se načítá třeba i pět minut a vám mezitím klesá herní zápal.

Co bylo pro sérii Deus Ex vždy ikonické, byl hudební doprovod. Jak v jedničce, tak trojce to byly báječné počiny, úžasně dokreslující atmosféru hry. Zde je hudba nijaká a plitká. A to i přesto, že na ní rovněž pracoval Michael McCann, který ve třetím díle vytvořil nezapomenutelné kompozice ambientních melodií. Zde se na svou snahu buď totálně vykašlal, nebo měl tvůrčí hluch. Otázka také je, jak moc do hry zasahoval druhý skladatel jehož jméno slovanského původu si nepamatuji. Tak nebo tak – hudební složka je hluboce pod průměrem. S přihlédnutím k tomu, že jedná o Deus Ex, je totálně mizerná. A to hodně zamrzí, když v předchozích dílech byla hudba výsostně důležitá a atmosféru dotvářela ze značné části.

Poslední složkou, kterou se v tomto smutném rozboru budeme zabývat, je příběh. Ve svých recenzích zásadně nespoileruji a neudělám to ani tady. Vezmu to obecně:

Znovu se opakuji, ale je potřeba to neustále zdůrazňovat – příběhy minulých dílů neměly chybu. Ve hrách se nevyskytovali hluchá místa a nelogičností, nebo příběhových chyb, bylo naprosté minimum. Stále jste měli motivaci odhalovat další střípky pravdy. Rovněž charaktery byly skvěle napsané, prokreslené, snadno zapamatovatelné a disponovaly výtečným dabingem. A pokud se vám stalo, že jste nechápali jejich jednání, nebo vývoj příběhu, byl to jen scénáristický záměr. Zde jsem příběh nechápal od začátku do konce. Co hůř, vůbec jsem se v něm nedokázal orientovat. Postavy (budiž světlá výjimka v postavě Adama Jensena a jeho hlasu) mají ploché charaktery i povahy. O nudném, někdy doslova unuděném, dagingu ani nemluvě. Doslova s žádnou se neztotožníte, nebo k ní nepocítíte sympatie, či antipatie, žádná vám nepřiroste k srdci, nebo se nesmazatelně vtiskne do paměti. NPCčka zde slouží jen jako zadavatelé hlavních a vedlejších úkolů, ale jsou vám jinak zcela ukradená. Netrpělivě jsem očekával, že některé postavy projdou vývojem, změnou postoje, jakoukoliv katarzí – NIC. Zůstávají a do konce hry i zůstanou jenom panáčky z polygonů. S některými „hlavními“ postavami se za celou hru ani nepotkáte. A co víc… ani s nimi nepromluvíte. Nebo ještě hůře… Ani je NEZAHLÉDNETE! Jediný váš kontakt s nimi je v podobně přečtení několika emailů z hacknutých korporátních počítačů. Jaká byla moje nezměrná radost, když jsem uviděl mladičkého Boba Page s hlasem původního dabéra. Mé srdce zaplesalo v euforii. Tolik jsem se těšil na konfrontaci s tímto arci-zlounem. Nakonec se jeho postava vyskytuje ve hře zhruba celkově dvě minuty a to navíc jen zprostředkovaně. Rovněž jsem si asi měl uvědomit, že hlavní bossák nebude nikdo z těch noname iluminátů, na které je asi třikrát za hru krátký prostřih a na které jsem si celou hru brousil kosu, ale prachobyčejný, tuctový, béčkově působící bijec s kulomety místo paží. Příběh se neustále uměle natahuje, ale prakticky nic nevysvětlí, aby nakonec Jensen lakonicky prohlásil do infolinku: „Je konec“.
A ten konec opravdu nastal.
Nejen pro tuto hru, ale i pro celou sérii. A ještě měli tvůrci tolik drzosti, že do hry zakomponovali obludného cliffhangera, který vlastně jen přidělal otázky, na které ale už já netoužím znát odpověď, protože je mi to úplně jedno.

Původně jsem ke hře chtěl být mnohem shovívavější, ale po snad hodinových, závěrečných titulcích, kdy jsem si opravdu musel připustit, že hra opravdu, ale opravdu skončila (ostatně… Jensen to zahlásil jasně) a já se přesto nic nedozvěděl s udivenou otázkou na rtech: „To bylo jako fakt všechno???“ se rozhoduji jinak.

Hra je špatná a nepovedená i kdyby nenesla značku Deus Ex. Poněvadž ale tento název nese, nemůžu být tolerantní. Jedná se o největší zklamání posledních let a já pochybuji, že se ke hře ještě někdy vrátím. Sice jsem ještě nehrál příběhové DLC a mód Breach, ale vůbec o to nestojím. Již teď mi tato snadno zapomenutelná hra zapadá v paměti a bylo vůbec těžké dopsat tuto recenzi, neboť jsem ze hry už mnoho zapomněl. A to je hodně smutná pravda, která zároveň zvoní umíráčkem pro celou sérii.

Sbohem, legendo…