Tato nenápadná hra delší dobu patřila do mého „must play“ seznamu. A nyní, po jejím dohrání je čas na zhodnocení, neboť mé dojmy jsou čerstvé.

Od hry jsem od začátku očekával, že půjde o příjemnou jednorázovou jednohubku a mé očekávání do puntíku splnila. Úvod do herního světa je rychlý a trochu nešťastně chaotický. Ze začátku jsem vůbec nechápal, co se po mně vlastně chce a ještě k tomu přičtu, že vůbec nechápete, kdo jste, neznáte vaší minulost, ani pozadí herního světa. Hra se s nějakým uvedením do tohoto světa nezaobírá. Víte jen, že jste Dex – osamělá dívka (snad hackerka?) s modrými vlasy, který je vtažena do víru konspiračních událostí, které sahají za hranice států a (kyber)prostoru. Vaší úlohu ve světových událostech se dozvídáte postupně a nenápadně od známých, které si ve hře uděláte. A jejichž charaktery jsou bohužel ploché a já si k nikomu z nich nedokázal vytvořit hlubší vztah, krom samotné Dex, která je sympaťanda a oblíbil jsem si jí. Nezní to moc originálně a není. Ani příběh, který se před vámi postupně rozkrývá není z nejoriginálnějších. Je to variace příběhu prvního Deus Ex, vizuálně zasazená do třetího Deus Ex :-). Ostatně i samotné rozhraní hry ve svých zlatavých odstínech na třetí Deus Ex svým vizuálem chtě nechtě odkazuje. Ale já s tím nemám nejmenší problém, neboť série Deus Ex je má srdcová záležitost. Pakliže hledáte atmosferický, kybepunkový svět se schématickým příběhem, který neurazí, ani neoslní, budete se při hraní Dex královsky bavit.

Poněvadž se nejedná o tupou mlátící akci a funguje zde poměrně zdařilý RPG systém, hra vám dovolí si najít ten „váš“ herní styl, který vám sedne. Musíte však pečlivě rozmýšlet, kam své body schopností investujete. Například máte možnost se zaměřit na boj z blízka, nebo na dálku. Já osobně využíval po celou dobu hraní pěsti a kopy, protože boj na blízko je zábavnější. Střelné zbraně mi přišli naprosto zbytečné a neinvestoval jsem do nich ani bodík svých drahocenných zkušenostních bodů. Může za to i fakt, že střelivo do nich je tu snad nejdražší ze všech her, co jsem kdy hrál. Jeden náboj (ano - JEDEN) do základní pistole stojí něco kolem osmdesáti dolarů a to je zvláště v prvních fázích hry značně neekonomické, neboť máte spousta výhodnějších možností, jak své získané finance utratit – implantáty, posilovače hackovacího softwaru, datové schránky se zkušenostními body a podobně.

Musím dále přiznat, že ovládání hry mi moc nesedlo a měl jsem s ním občasné problémy po celou dobu hraní. Přišlo mi kostrbaté a ve chvílích, kdy jsem měl chuť provádět bojová komba a jiné podobné finesy, markantně ubývající ukazatel zdraví mne přinutil sáhnout k primitivnějšímu způsobu boje, ze kterého se potom nezřídka stává prachsprostá klikačka. Zatímco nepřítel má vždy navrch a nezastaví ho v provedení jeho mocného útoku ani vaše zběsilé bušení hlava nehlava do jeho těla, váš speciální útok protivník přeruší vždy, kdy se mu jen zachce a to mi přijde hodně nespravedlivé. Nejednou jsem před tím nesouhlasně pokýval hlavou. Měl bych i několik výtek k ovládání Dex při pohybu v rizikových lokacích, kde je spousta strmých lávek, unikající páry, smrtících výparů a bezedných srázů, kterým se musíte vyhnout, ale kam s lehkostí žucháte, neboť ne vždy je ovládání postavy „vyladěné“ a "poslouchá" vás. Může to však být jen můj pocit. Ke konci hry jsem si už na ovládání zvykl a po lokacích se pohyboval s mnohem větší suverenitou. Hra nabízí několik šikovných možností, jak využívat okolního prostředí, ale poněvadž vás na to nijak neupozorňuje, musíte si na to přijít sami, při toulkách herními lokacemi.

A dostáváme se k největší devíze této hry a tím je bezpochyby herní svět a jeho grafická stylizace. Svět blízké budoucnosti, vykreslený ve hře, je správně špinavý, živoucí a ponuře bezútěšný. Každičká lokace je vytvořena s maximálním citem pro detail a kyberpunková atmosféra na vás dýchá doslova z každého pixelu. Brzy se do atmosféry hry hluboce ponoříte a nebudete chtít odejít, neboť míst k průzkumu tu je hodně a vy budete mít nutkavou touhu projít každičký kout. Ve hře se můžete svobodně pohybovat po všech dostupných lokacích. Skoro v každé lokaci je osoba, nebo předmět, který vám zpřístupní nějaký vedlejší úkol, který vás ještě více vtáhne do herního prostředí. Za samotnou zmínku stojí herní soundtrack, který je mistrovsky povedený a atmosféru světa katapultuje ještě do vyšších úrovní intenzity. Lokace jsou bohatě různorodé – nechybí chudinské slumy, centrum města, bohatá čtvrť, konspirační byty, opuštěné tunely metra, nebo veliké korporátní laboratoře s neetickými výzkumnými projekty. A pokud se snad potřebujete dostat k nějakým ultratajným informacím, musíte hacknout server, na kterém jsou uloženy. Hackování tvoří samostatnou minihru. Minihra je řešena jako jedna z klasických „automatovek“, kde na ohraničené mapě poletujete s vaším avatarem a střílíte po všem, co na vás letí, nebo do vás střílí – v tomto případě antivirové a firewallové ochrany proti hackerským útokům. Zatímco ve třetím Deus Ex (ano, už zase nevyhnutelné srovnání :-)) mi systém hackování přišel neskutečně zábavný a hackoval jsem s radostí o sto šest, tady jsem od začátku trpěl, neboť hry tohoto typu jsem vždy nesnášel. Ale i hackování jsem postupně přišel na chuť a užíval si ho. V pravou chvíli, neboť ke konci hry hackujete něco skoro neustále. Další variantou je ve hře takzvaná „augmentovaná realita“, která je okleštěnou variací na hackování serverů. Zda se však do žádného počítače nepřipojujete, ale například sabotujete herní prostředí – zkratování bezpečnostních kamer, kradení peněz z prodejních automatů, omračování nepřátel s nervovými implantáty... Augmentovaná realita ale dobře slouží i jako průzkumník prostředí, protože s avatarem prolétnete bez překážek po celé lokaci. I tam, kam nesahá zorné pole vašeho zraku a bezpečně tak odhalíte postavení nepřátel. Jen je nutné vyhýbat se poletujícím virům, které si vás nevšímají, dokud je nevyprovokujete k akci pomocí hacku, nebo srážky.


Hra mi příjemně utekla a její délka byla tak akorát. Možnost zásadních rozhodnutí ke konci hry, činí hru znovuhratelnou a tudíž důvod, proč si jí v budoucnu zahrát znovu. Já se k ní ale asi jen tak nevrátím, neboť jak jsem říkal už v úvodu – jedná se o intenzivní jednohubku, která mne velice pobavila, ale nic víc. Ke statusu „kultovní“ v mém osobním žebříčku jí zkrátka něco chybí… bohužel. I tak se jedná se o skvělou oldschool hru v moderním kabátku s hřejivým pocitem toho, že je od českých tvůrců, kterým tímto děkuji za úžasnou zábavu a přeji jim mnoho dalších skvělých a úspěšných her.