Max Payne je živoucí důkaz toho, že mě všechny ty moderní casual hry (ano, mluvím o tobě CoDko, Skyrime nebo pátý GTÁčko) pěkně zdegenerovaly. Nikdy jsem sice nebyl hráč, který by si dobrovolně nakládal tu nejtěžší obtížnost, ale vždycky jsem si myslel, že zas tak marný to se mnou taky není. A už vůbec jsem nečekal, že mě o opaku přesvědčí 18 let stará hra s možností quicksavů, kterou jsem mimochodem už dvakrát dohrál. Sakra, tady nejsou nepřátelé jen panáci s dávno připraveným plastovým pytlem, tady mají všichni pekelně dobrou mušku a rychlé reflexy. Až jsem si občas po desátým loadu říkal: “Jak mě ku*** mohl zase sejmout!” Jejich umělá inteligence sice pokulhává, ale to kompenzuje palebná síla jejich zbraní. Max Payne byla jedna z prvních stříleček, kterou jsem hrál a navždy pro mě bude mít speciální místo někde mezi srdcem a pravým ukazováčkem na spoušti (na levém tlačítku myši).
Pokaždé, když tu hru vidím, překvapí mě, jak úžasně po těch letech vypadá. Rozstřílené dlaždičky v metru, kymácející se kabát hlavního hrdiny, detailně zpracované textury zbraní, tísnivá atmosféra “Noir” Yorku, pára od huby v chladných lokacích, charismatický hlas hlavní postavy, nádherná hudba a zvuky zbraní. No a hlavně ty nasraný ksichty nepřátel a badass výraz samotného Maxe. Tahle hra nestárne.
Připočtu-li k tomu vtahující příběh osobní pomsty, která přerůstá v něco mnohem hlubšího, Maxovy dokonale trefné hlášky a revoluční vyprávění příběhu pomoci noirového komixu, tak nemohu jinak než dále vychvalovat Maxe až do nebes (nebo do pekel?). Nezapomenutelné střípky jako šlapka natáčející své klienty na kameru, blowjob na baru, feťáci, televizní vysílání, krysy v metru, na dnešní poměry neskutečně interaktivní prostředí (nápojové automaty, hudební nástroje, umyvadla, skříně, …), vybuchující restaurace, lasery ve výtahu, snové pasáže (“You're in a computer game, Max.” nebo zabití sebe sama). Právě názor na mise, v nichž Max blouzní, rozdělují hráče na dva tábory. Někteří to berou jako nudnou, tempo ubírající část, kterou by nejraději přeskočili. Ti druzí (například já), se nechávají vtáhnout atmosférou špatného tripu a kroutí hlavou nad tím, jak se tehdy podařilo vývojářům zachytit nejhlubší a nejtemnější místo lidské duše a převést ho do hratelné formy.
Samozřejmě se hře nevyhnulo ani pár bugů. Já jsem se v posledním průchodu setkal s jedním, který byl opravdu nepříjemný. V misi, kde musíte získat arzenál zbraní ukrývající se na lodi, bojujete s týpkem v bílém tílku (Boris Dime). Můj plán byl vylákat ho ven a tam se s ním utkat. Jakmile ale vylezl z podpalubí, stala se z něj nesmrtelná bytost, do které jsem vystřílel komplet celý arzenál a nic se nestalo. Musel jsem ho zabít až v podpalubí, kde lehl po dvou zásobnících z ingramu. Druhý bug nebyl ani tak bug, jako spíš nedokonalost umělé inteligence nepřátel. Asi třikrát se mi stalo, že po mně nepřítel hodil granát a v touze mě zlikvidovat se ihned vrhnul v plné palebné síle za mnou. Samozřejmě přímo do epicentra výbuchu. To zpětně zamrzí, ale při hraní jsem byl za každou podobnou službičku vděčný. Nakonec jen malá výtka - chyběla mi možnost přeskakovat cutscény a zapnout si během nich titulky (oboje napravila dvojka).
U her si rád všímám malých drobností, které nejsou úplně samozřejmé. U Maxe bych vypíchl dvě.
1) Pokud střílíte z Ingramu a přitom skočíte slow-mo vzad, Max při odpichování od země přirozeně složí ruce podél těla. To by samo o sobě nebylo tak zajímavé, kdyby přitom opravdu nestřílel do země, ignorujíc zaměřovací tečku.
2) Pokud máte v ruce dvě zbraně a jste zčásti nalepeni na nějakém objektu (například futra od dvěří), Max sice střílí obouruč, ale kulky ze zbraně, které překáží objekt, do cíle nedoletí. Ze druhé zbraně už ano.
Příjemné detaily napomáhající realističnosti :)
A na závěr pár mých oblíbených hlášek:
“It wasn't about how smart or how good you were. It was chaos and luck, and anyone who thought different was a fool.”
“Pissing Punchinello off was a dangerous game. But when people get mad, they make mistakes.”
“He was trying to buy more sand for his hour glass. I wasn't selling any.”
“I was in a computer game. Funny as Hell, it was the most horrible thing I could think of. “
“I would have laughed, if I could have remembered how. “
“Collecting evidence had gotten old a few hundred bullets back.”
“ - B.B. : You can't win this one, Max.
- Max Payne : No, but I can make damn sure none of you do either.”
Pokaždé, když tu hru vidím, překvapí mě, jak úžasně po těch letech vypadá. Rozstřílené dlaždičky v metru, kymácející se kabát hlavního hrdiny, detailně zpracované textury zbraní, tísnivá atmosféra “Noir” Yorku, pára od huby v chladných lokacích, charismatický hlas hlavní postavy, nádherná hudba a zvuky zbraní. No a hlavně ty nasraný ksichty nepřátel a badass výraz samotného Maxe. Tahle hra nestárne.
Připočtu-li k tomu vtahující příběh osobní pomsty, která přerůstá v něco mnohem hlubšího, Maxovy dokonale trefné hlášky a revoluční vyprávění příběhu pomoci noirového komixu, tak nemohu jinak než dále vychvalovat Maxe až do nebes (nebo do pekel?). Nezapomenutelné střípky jako šlapka natáčející své klienty na kameru, blowjob na baru, feťáci, televizní vysílání, krysy v metru, na dnešní poměry neskutečně interaktivní prostředí (nápojové automaty, hudební nástroje, umyvadla, skříně, …), vybuchující restaurace, lasery ve výtahu, snové pasáže (“You're in a computer game, Max.” nebo zabití sebe sama). Právě názor na mise, v nichž Max blouzní, rozdělují hráče na dva tábory. Někteří to berou jako nudnou, tempo ubírající část, kterou by nejraději přeskočili. Ti druzí (například já), se nechávají vtáhnout atmosférou špatného tripu a kroutí hlavou nad tím, jak se tehdy podařilo vývojářům zachytit nejhlubší a nejtemnější místo lidské duše a převést ho do hratelné formy.
Samozřejmě se hře nevyhnulo ani pár bugů. Já jsem se v posledním průchodu setkal s jedním, který byl opravdu nepříjemný. V misi, kde musíte získat arzenál zbraní ukrývající se na lodi, bojujete s týpkem v bílém tílku (Boris Dime). Můj plán byl vylákat ho ven a tam se s ním utkat. Jakmile ale vylezl z podpalubí, stala se z něj nesmrtelná bytost, do které jsem vystřílel komplet celý arzenál a nic se nestalo. Musel jsem ho zabít až v podpalubí, kde lehl po dvou zásobnících z ingramu. Druhý bug nebyl ani tak bug, jako spíš nedokonalost umělé inteligence nepřátel. Asi třikrát se mi stalo, že po mně nepřítel hodil granát a v touze mě zlikvidovat se ihned vrhnul v plné palebné síle za mnou. Samozřejmě přímo do epicentra výbuchu. To zpětně zamrzí, ale při hraní jsem byl za každou podobnou službičku vděčný. Nakonec jen malá výtka - chyběla mi možnost přeskakovat cutscény a zapnout si během nich titulky (oboje napravila dvojka).
U her si rád všímám malých drobností, které nejsou úplně samozřejmé. U Maxe bych vypíchl dvě.
1) Pokud střílíte z Ingramu a přitom skočíte slow-mo vzad, Max při odpichování od země přirozeně složí ruce podél těla. To by samo o sobě nebylo tak zajímavé, kdyby přitom opravdu nestřílel do země, ignorujíc zaměřovací tečku.
2) Pokud máte v ruce dvě zbraně a jste zčásti nalepeni na nějakém objektu (například futra od dvěří), Max sice střílí obouruč, ale kulky ze zbraně, které překáží objekt, do cíle nedoletí. Ze druhé zbraně už ano.
Příjemné detaily napomáhající realističnosti :)
A na závěr pár mých oblíbených hlášek:
“It wasn't about how smart or how good you were. It was chaos and luck, and anyone who thought different was a fool.”
“Pissing Punchinello off was a dangerous game. But when people get mad, they make mistakes.”
“He was trying to buy more sand for his hour glass. I wasn't selling any.”
“I was in a computer game. Funny as Hell, it was the most horrible thing I could think of. “
“I would have laughed, if I could have remembered how. “
“Collecting evidence had gotten old a few hundred bullets back.”
“ - B.B. : You can't win this one, Max.
- Max Payne : No, but I can make damn sure none of you do either.”
Pro: Max Payne, příběh (a jeho způsob vyprávění), bullet-time, ozvučení
Proti: Umělá inteligence