Tohle jsem přesně po těch x letech nedohrání ničeho potřeboval. Stačila k tomu souhra "nešťastných" náhod. Přestal se mi spouštět Steam kvůli hlášce, že v cílovém adresáři nelze dohledat soubor Steam.exe. Nefungovalo nic, ani reinstall, ani vyčištění počítače všemi možnými softwarovými utilitkami. Zkrátka a dobře, přestal jsem hrát multiplayerové hry a podíval se do šuplíku, jaký to nerozbalený CDčko na mě vypadne. Nahmatal jsem tento kulervoucí skvost, který jsem neustále odkládal, jako kdyby mi za zahrání ani nestál. Přesto mě ve skrytu duše již dříve lákalo se do téhle řežby pustit, ale strach z tuposti a bezbřehé jednoduchosti mi nedovolil. Nyní, když jsem neměl co žrát, pardon, co hrát, nepohrdnul jsem a udělal jsem dobře. Nejdříve jsem musel stáhnout crack či jakousi obelstívku Games for Windows Live, které již asi "25 let" nefunguje. Hru se mi podařilo rozchodit a já si den co den po malých doušcích začal užívat totální řezničiny po vzoru všech Doomů a Quaků dohromady. Nejvíce mi učaroval systém zabíjení, parádní level design a hudba. V tomto ohledu je i dnes, po 8 letech na co koukat, co poslouchat a čím se bavit. Kopance ve slowmotion, trefa do řiti za bodíky a následné upálení, nabodnutí, rozsekání či elektrický šok jsou běžnou součástí každého z asi milionu zabití žoldáků, mutantů, minibossů a jejich různých variant. Smrt má zde mnoho podob a je osvěžující vědět a zažít ji z tolika možných perspektiv. Překvapuje mě, že těchto principů v FPSkách nevyužívá mnohem více her - fakt, že okolní prostředí hraje s vámi, respektive je možné využít ve váš prospěch. Se slzou v oku vzpomínám na Dark Messiah of Might and Magic, kde podobná nabodeníčka nepřátel bylo možné také provádět a to díky fyzice zabudované v Source enginu. Zde je vše mnohem rychlejší, brutálnější a často k odemykání nových achievementů vede náhoda, kdy se vám podaří nakombinovat hned několik zbraní, kopnutí a přitažení nebožáka zpět elektrickým lasem. Pestré, krvavé a uspokojivé. Dalším hnacím motorem byl pro mě level design a jeho nápaditost. Jasně, je to chytře vymodelovaný koridor, ale s mnoha krásnými scenériemi a pohledy. Ačkoliv nikam mimo nemůžete, atmosféra postapokalyptické budoucnosti tady zkrátka je všudypřítomná. Lidožravé rostliny se svojí památnou bossyní jsou svěžím doplňkem tohoto jinak pochmurného světa. Zbraně mají díky svému charge módu grády a je jen škoda, že jich v ruce můžete mít jen trojici. Nakonec to u mě sklouzlo ke samopalu, pistolce zapalovačce a vícehlavňové brokovnici "rozpůlímtěnadvakusyjednouranou". Další zbraně jsem využíval jen minimálně, přestože jejich nápaditost zpracování a fungování byla pozoruhodně zábavná - ostřelovačka ve stylu Sniper Elite tady je taky. O příběhu se skoro nemá cenu zmiňovat až na jeden příjemný fakt - je to až nečekaně ukecané a černým humorem protkané. Hratelnost oživují primitivní quick time eventy, které snad ani nemají žádný řád a objevují se pravidelně nepravidelně. Díky tomu se jich člověk nepřejí a pomáhají k získání dojmu pestrosti v jinak opakující se hratelnosti. Hru jsem dohrál po xx půl hodinách. Víc jsem zkrátka nemohl této hře denně věnovat. A vůbec to nevadí. Jak se říká, dobrého pomálu a Bulletstorm je sakramentsky dobrá FPSka ze staré školy, která i dnes může naučit pár triků své mnohem mladší sourozence. P.S.: Kdo si počkal na závěrečné titulky a pečlivě v nich očima listoval, musel si všimnout jedné zajímavosti. Hudba byla nahrána Slovenským symfonickým orchestrem v Bratislavě. Mimochodem, je vynikající. P.S.2: Kéž by People Can Fly, potažmo Epic Games udělali dvojku. Potitulkový závěr totiž naznačuje, že to celé masakroidní dobrodružství a honba za pomstou tak úplně neskončilo.