Dovolte, abych vám pověděl menší a ne příliš vzrušující příběh o tom, kterak jsem se dlouho legendárnímu Kotoru úpěnlivě vyhýbal. Onen důvod tkví v jiné Star Wars hře, vydané ve stejném roce, kterou byla Star Wars Jedi Knight: Jedi Academy. Jako jedenáctiletý fracek jsem si totiž nedovedl představit herní boj se světelnými meči bez všeho toho skákání, akrobatických kousků, měnění pozic, atd. Takže když mi jednou kámoš poprvé ukázal Kotor a já zjistil, že je to kolový systém a na nějakou rychlou akci mohu rovnou zapomenout, řekl jsem něco ve stylu: ,,Tyvole, tuhle hovadinu fakt hrát nehodlám!". Roky však míjely, moje mozkové buňky zmoudřely a já si během těch let všiml, že Kotor je oslavován jako jedno z nejlepších RPG všech dob. Bylo tedy jen otázkou času, kdy dám šanci tomu svůj infantilní názor přehodnotit...

Po narativní stránce je ta hra vyloženým blahem, příběh chytne hráče za pačesy už od počátku, plus má velice pevnou strukturu, ve které nechybí ani pár plot twistů, díky kterým jsem hned věděl, proč je ta hra tak velebená pro svou storyline. Dopomáhají tomu samozřejmě i parťáci, na které jsem byl hodně zvědavý, přeci jenom jsme se nacházeli ve zlaté éře Bioware. Nejlepší jsou samozřejmě hlavní republikánští pardálové, bručoun Carth a vznešená Bastila (které jsem co nejdřív musel změnit barvu jejího meče z té příšerné žluté na modrou, jinak bych si musel vypíchnout oči. V barvách mečů jsem holt filmový konzervativec). Je to ale i tím, že hra je úmyslně staví do popředí, ovšem zachází s nimi znamenitě (Btw, sledovat rozpačitou Bastilu poté, co s ní hlavní postava flirtuje, je jedna z nejvíc cute věcí, co jsem ve hrách viděl). Líbila se mi ale i s dark side potýkající se kočička Juhani nebo sympaťák Jolee. Canderous na mě příliš velký dojem neudělal, obzvlášť protože furt mlel ty svoje válečné příhody, z čehož jsem často dostával PTSD ze Zaeeda z ME2. Mission a Zaalbar byli oba fajn, ale příliš toho nenamluvili. Celkově ale skvělá skupinka parťáků, která výborně doplňuje velice kvalitní a hezky odvyprávěný příběh. Jen je škoda, že mezi sebou moc nekecali, na Tarisu často klábosili Carth, Bastila a Mission, ale pak téměř vůbec. Možná má jediná větší výtka k příběhu je Bastily zrada. Nepůsobilo to moc uvěřitelně, obzvlášť vzhledem k jejímu silnému charakteru a vůli, které hra často prezentovala. Ale samozřejmě jsem ji přivedl zpátky na světlou stranu síly, to by tak hrálo!

Naprosto parádní jsou pak i mini hry ve formě zprvu frustrujícího, ale posléze velice zábavného pazzaku (jen škoda, že nikde nebyl žádný pořádný turnaj), nebo i swoop závodů. A velice oceňuji, že v určitých částech hra po hráčovi vyžadovala, aby taky zkusil zapojit mozek. Nutno dodat, že to ale také často dělala zábavnou formou.
Samotné levelování skillů a mocí je velice uspokojivé, i když mě občas štval poměrně šílený inventář, obzvlášť po nalezení nějakého toho datapadu. Atmosféra špičková, své na tom dělají i velice hezké lokace jednotlivých planet, které bylo radost prozkoumávat.

Mrzí mě ale, že hra se dost pohmoždila svou obtížností, s čímž souvisí možností ukládání kdykoliv a kdekoliv. A jakmile máte se svou postavou namaxovanou sílu jediské rychlosti, stává se z vás vyloženě nezastavitelný tank. I když je narativní stránka skvělá, s tou technickou jsem už měl problémy. V první řadě systém příkazů během bojů na mě působil dost těžkopádně, nemluvě o tom, že často postavy jen tak stály a cucaly si palec, i přestože levým tlačítkem myši horlivě klikám na nepřítele, aby s ním něco udělaly. A ani nebudu počítat, kolikrát jsem uvízl mezi slepou uličkou a svými parťáky, přes které by se v tu chvíli nedostal ani parní válec. Co se týče hudby, je to snad poprvé, co mě hudba mého jinak velmi oblíbeného Jeremy Soula zanechala chladným. Až na Manaan a hlavní theme při tvorbě postavy jsem tam nenašel jediný track, který by se mi alespoň trochu líbil. Oh well, všechno je jednou poprvé...

Celkově ale skvělý herní zážitek, který bohužel hodně sráží ty technické lapálie a nedoladěná obtížnost. A musím to někdy zkusit za tu temnou stranu. Jak jsem teď hrál za avatara Mirka Dušína, mám z toho úplně husí kůži. Příště půjde na řadu Dlouhé Bidlo!