Došla jednou chuť na FPSko a to, pokud možno v ryzím slova smyslu. Hmm. Ok. Tak co by mohlo znamenat FPSko v ryzím slova smyslu, než zkusit si pokračování Wolfa. Ač všichni víme, že Wolf je duchovním otcem FPSek, tak čas pokročil a nikde není psáno, že Wolfovi se bude dál dařit. Dobře. Přišel Return to Castle Wolfenstein. Super věc, která mi dodnes nahání husí kůži. Ale to je už taky X let zpátky. Ok. Přišel Wolfenstein. Co vím, rozporuplně přijatá záležitost. Takže zase nic.

Ony návraty hrdinů z poloviny devadesátek byly vesměs takové všelijaké. Ano, k tobě mluvím, Duku. Avšak čas šel dál. Takže jsem se nechal zlákat a šel do Wolfenstein: The New Order. Co říct chvíli po dohrání? TY VOLE! Možná tohle.

Ale fakt, nečekal jsem takovouhle věc. Ta hra nabízí všechno, co by si člověk mohl přát. Fajn vypadá, má až překvapivě skvělý příběh, střílení poskytuje solidní uspokojení, zbraně jsou dostatečně vyvážené, nepřátelé jsou vcelku organizovaní, ale zase ne nějak přehnaně...

Tohle vážně jen tak nepřestane bavit. I okolí je dost různorodé. Země, Měsíc... Vyjmenoval jsem jen planety, ale to je spíš taková špička ledovce. A celé to je skvěle podkresleno hudbou, která místy evokuje filmy a zároveň je to příjemný odkaz starší střílečkám.

Bossfighty jsou taky něco skvělého. Jak dál? Řešení je vždy nasnadě, stačí se jen trochu rozhlédnou, zamyslet.
Nevypisuju záměrně kdovíco, protože to nemá smysl. Tohle je záležitost, kterou je potřeba si vyzkoušet. J

á osobně jsem moc rád, že jsem měl tu čest se s Wolfensteinem: The New Order popasovat. To bylo něco!