Red Barrels vás bezostyšně staví před stále ten samý úkol; někam přijít a zjistit, že abyste mohli pokračovat, musíte někde v okolí stisknout dvě tlačítka, otočit dvěma ventily, zatáhnout za dvě páky, zkrátka udělat dvakrát třikrát to či ono, zatímco vás nahání některý z místních bláznů.
Hře nelze upřít, že dokáže pocuchat nervy, takříkajíc zvednout hladinu adrenalinu, kdy pádíte chodbami jak smyslů zbavení či se infantilně schováváte pod postelí. Ta se ale opět ustálí na standardních hodnotách v momentě, kdy prokouknete jednoduché herní mechaniky, neměnnou umělou inteligenci naháněčů.
Příběhově jde o brak bez jakéhokoliv snažení. Nesčetněkrát viděná taškařice ze cvokhausu připomínající notorický vtip o tom, že rozdíl mezi pacientem a doktorem je ten, že druhý jmenovaný má klíče. Něco, co byste napsali lépe. Něco, co nemá co říct.
Přemýšlím, jaké by to asi bylo, kdybych hru hrál v roce jejího vydání. Obávám se totiž, že dnes už je Outlast v mnoha směrech překonán.
Hře nelze upřít, že dokáže pocuchat nervy, takříkajíc zvednout hladinu adrenalinu, kdy pádíte chodbami jak smyslů zbavení či se infantilně schováváte pod postelí. Ta se ale opět ustálí na standardních hodnotách v momentě, kdy prokouknete jednoduché herní mechaniky, neměnnou umělou inteligenci naháněčů.
Příběhově jde o brak bez jakéhokoliv snažení. Nesčetněkrát viděná taškařice ze cvokhausu připomínající notorický vtip o tom, že rozdíl mezi pacientem a doktorem je ten, že druhý jmenovaný má klíče. Něco, co byste napsali lépe. Něco, co nemá co říct.
Přemýšlím, jaké by to asi bylo, kdybych hru hrál v roce jejího vydání. Obávám se totiž, že dnes už je Outlast v mnoha směrech překonán.
