Dle mnohých etalon toho, jak má vypadat remake. Zároveň je ale pravda, že změny jsou natolik zásadní, že pravověrní mohou bez debat namítat, že duch předlohy se poroučel. Na druhou stranu hry prošly za posledních 20 let tak markantním vývojem, že nevidím příliš mnoho důvodů, proč opakovat již překonané. Příkladem budiž renovovaný první díl z roku 2015, který bych se nebál označit za skoro až nepřístupný. Capcom si tohoto musel být vědom, a tak hru oděl v moderní háv, který nejvíce připomene pozdější díly série či jinou hru otce zakladatele – The Evil Within.
Do hry jsem se pustil s Claire, přičemž ťuňťu Leona jsem si nechal na druhý průchod. Ten je nutný, abyste uzřeli true ending, ve kterém vás čeká ještě jeden a už doopravdy poslední boss fight. Každá postava navíc sleduje mírně odlišný příběh, který se v jednom bodě významně rozchází. Zvláštní je, že autoři se jako by nebyli schopni rozhodnout, jestli oba dva děje mají být komplementární, či se bude jednat o alternativní reality – chvíli je tomu tak, chvíli onak. Vnímám to jako promarněnou příležitost.
Zombíci, gró hratelnosti, jsou děsivě zábavní, nikdy si nedají pokoj a vy nikdy nevíte, jestli se jim rozprskne hlava teď nebo až o pět kulek později, kdy se vám už budou sápat po tepnách. K tomu je třeba být bdělí a tiše našlapovat, abyste na sebe neupoutali pozornost zákeřného lickera, hrůzostrašné to havěti, anebo naopak vzít nohy na ramena licker nelicker, když se ozve ikonické dup dup, DUP DUP. V ten okamžik víte, že se blíží pan X, neboli pan Klobouk, jak jsem si ho překřtil, abych snad zmírnil své zděšení; nezmírnil.
Resident Evil 2 je vyvedené scenáristické béčko s tříáčkovým rozpočtem a ohromně zábavnou, nervydrásající hratelností. Kéž se někde kuje osmička v duchu sedmičky, kéž se někde kuje nová trojka v duchu nové dvojky a kéž se toho všeho brzy dočkáme.
Do hry jsem se pustil s Claire, přičemž ťuňťu Leona jsem si nechal na druhý průchod. Ten je nutný, abyste uzřeli true ending, ve kterém vás čeká ještě jeden a už doopravdy poslední boss fight. Každá postava navíc sleduje mírně odlišný příběh, který se v jednom bodě významně rozchází. Zvláštní je, že autoři se jako by nebyli schopni rozhodnout, jestli oba dva děje mají být komplementární, či se bude jednat o alternativní reality – chvíli je tomu tak, chvíli onak. Vnímám to jako promarněnou příležitost.
Zombíci, gró hratelnosti, jsou děsivě zábavní, nikdy si nedají pokoj a vy nikdy nevíte, jestli se jim rozprskne hlava teď nebo až o pět kulek později, kdy se vám už budou sápat po tepnách. K tomu je třeba být bdělí a tiše našlapovat, abyste na sebe neupoutali pozornost zákeřného lickera, hrůzostrašné to havěti, anebo naopak vzít nohy na ramena licker nelicker, když se ozve ikonické dup dup, DUP DUP. V ten okamžik víte, že se blíží pan X, neboli pan Klobouk, jak jsem si ho překřtil, abych snad zmírnil své zděšení; nezmírnil.
Resident Evil 2 je vyvedené scenáristické béčko s tříáčkovým rozpočtem a ohromně zábavnou, nervydrásající hratelností. Kéž se někde kuje osmička v duchu sedmičky, kéž se někde kuje nová trojka v duchu nové dvojky a kéž se toho všeho brzy dočkáme.
