Hotline Miami byla ve své době docela unikátní hra. Ať už hratelností nebo svou stylizací. Jednoduchá svižná pixelová grafika a chytlavá hratelnost v podobě takticko-akční řežby, kde všechno tkví ve velmi přesném načasování, chytne a nepustí, ale přesto jsem měl pocit, že projití některých sekvencí je z velké části i dílem náhody. Reakce AI mi přišly dost nepředvídatelné - někdy na mě skoro nereagovala a levelem jsem projel s prstem v nose, někdy jsem byl instantně a bez milosti odstřelen jako bezbranný mullet. Levely naštěstí nejsou moc rozsáhlé, loadingy jsou okamžité a tak není problém si v klidu trénovat postup a u toho třeba 30x zhebnout. A ono se to nakonec náhodou stejně povede. Zbraní, ať už chladných či střelných, je koneckonců vždy dostatek.

Kromě chytlavé hratelnosti ale hra vypráví i jakýsi příběh, který mi svou stylizací trochu připomněl Johna Wicka nebo nějakou intelektuální úchylnost od Refna. Hra zaujme i v neakčních pasážích sloužících jako předěly mezi misemi. Čím dále jsem se ve hře dostával, tím mě i příběh více zajímal a ve výsledku mě mrzí, že je ve finále dost nemilosrdně utnutý a nedotažený. Soundtrack mě svou repetitivností občas lezl na nervy, ale vesměs jde o zajímavý mix elektronické a synthwave hudby a hezky podtrhuje onu retro atmosféru pozdních 80. let. Někdo by mohl vytýkat kratší délku, ale mně osobně přišla s ohledem na obsah naprosto akorátní. Hotline Miami jsem v pohodě dorazil za 2 večery. Bavil jsem se, ale zároveň mi to úplně stačilo.