Často to bývá, že v jednoduchosti je krása. Proto v tomto případě počítejte se 16ti bitovou grafikou, se zvuky jak od speakeru v 386ce a s cílem, který Vám nabídne v minulosti snad jenom arkáda jménem Secret Sam nebo Commander Kenn, u kterého jsem seděl jako dítě desítky hodin a skákal a skákal, dokud se do výsledného posledního levelu - největšího hradu na ostrově - prostě nevyskákal. A FEZ je v podobném duchu. Zde skáčete a sbíráte, nebo-li sbíráte a skáčete. Sbíráte kostičky, popřípadě klíče a dostáváte se dál. Navíc tu máte trojrozměrné prostředí a tak si ho dvěma tlačítky proklikáváte, abyste jej z každého úhlu viděl trošku jinak a díky tomu jste se dokázal dostat dál. Jedná se tedy o, ve své podstatě, jednoduchou hříčku, arkádu, která čerpá z jednoduchosti, ve které je krása. Samozřejmě ale musíte počítat s tím, že každou další minutou, potenciálně i hodinou, roste samotná obtížnost hry a tak už to není o tom skočit si a ulevit si. Následuje totiž skotačení ve stylu, skočím a skáču další minutu v jednom kuse, abych se doskákal na výsledný vrchol. A pokud jednou zabloudím, jsem v čudu a musím vše opakovat znova. No a tak opakuji a opakuji, k tomu piji a piji, protože kdybych nepil, tak asi zbloudím a nikdy se k původnímu místu nenavrátím. Ano, v dětských letech jsem sice nepil, ale zato jsem měl trpělivost. A ta se hledá ztuha. Nicméně FEZ si ji zaslouží. Výsledkem je super zážitek, který rozpomene staré arkády a přidá i něco nového. Nepoznaného. A to za pokus rozhodně stojí.