Cestování v čase je moje oblíbená tematika asi stejně jako strašidelné domy v lunaparcích. Ta idea je super, ale je to udělané vždycky tak debilně. Je potřeba přimhuřovat oči nad prostou selskou logikou časových paradoxů, tak i nad faktem, že prostě nelze cestovat časem a zároveň naprosto precizně necestovat prostorem (z důvodu toho, pokud nechcete skončit někde v prázdnotě vesmíru v lepším případě nebo třeba uprostřed hvězdy v tom horším).
Takže vlastně tahle tematika ani nějak uspokojivě vytvořit nejde a The Silent Age do té kategorie patří taky (přesto velmi pobavila zmínka o vytvoření paralelního světa při každém stisknutí cestovatelského tlačítka, od uklízeče bych takovou úvahu nečekal). Ono cestování časem je využito zejména k herní mechanice, která se už párkrát objevila. Prostě můžete přepínat dva odlišné světy, a každý z nich vám nabízí různé možnosti, co tam dělat (poměrně nedávno jsem to samé viděl v úplně jiném žánru, a sice stařičké pecce Legacy of Kain: Soul Reaver ). A z hlediska hratelnosti už je celkem fuk, jestli přepínáte mezi dvěma časovými rovinami nebo světem fantasy a skutečností nebo mezi světem mrtvých a živých atd. Každopádně ty roviny časové jsou pro mě nejzajímavější. Vždycky jsem se těšil, jak ta lokace bude vypadat v budoucnu či naopak.
Celé je to ale taková jednohubka, kterou jsem dohrál na jeden zátah. Bál jsem se nekompletního dabingu, ale dává smysl, že jsou nadabovány jen rozhovory a myšlenky a popisy ne. To spíš v těch ostatních adventurách je divné, jak furt o všem mektají nahlas.
Příběh je poutavý, i když je to samozřejmě trošku kravina. Moc se mi ale líbil závěr, který to trochu povyšuje na jistou uměleckou výpověď o současnosti i o mrzkosti obyčejné lidské existence, a stačilo k tomu pár obrázků. Obtížnost je poměrně snadná, což mi ale nevadí. Zaseknul jsem se dvakrát a byla to jen moje blbost.
Člověk si asi po letech vzpomene především na audiovizuální zpracování. U těchhle indie her člověk nikdy neví, do jaké míry je to znouzectnost, ale je to fajn retro. Podobně jako třeba Gemini Rue. Z obou her na mě šel podobný bezútěšný pocit ze záhadného, trochu nepřátelského světa, v pěkném sci-fi kabátku. Ale Gemini Rue je lepší.
Takže vlastně tahle tematika ani nějak uspokojivě vytvořit nejde a The Silent Age do té kategorie patří taky (přesto velmi pobavila zmínka o vytvoření paralelního světa při každém stisknutí cestovatelského tlačítka, od uklízeče bych takovou úvahu nečekal). Ono cestování časem je využito zejména k herní mechanice, která se už párkrát objevila. Prostě můžete přepínat dva odlišné světy, a každý z nich vám nabízí různé možnosti, co tam dělat (poměrně nedávno jsem to samé viděl v úplně jiném žánru, a sice stařičké pecce Legacy of Kain: Soul Reaver ). A z hlediska hratelnosti už je celkem fuk, jestli přepínáte mezi dvěma časovými rovinami nebo světem fantasy a skutečností nebo mezi světem mrtvých a živých atd. Každopádně ty roviny časové jsou pro mě nejzajímavější. Vždycky jsem se těšil, jak ta lokace bude vypadat v budoucnu či naopak.
Celé je to ale taková jednohubka, kterou jsem dohrál na jeden zátah. Bál jsem se nekompletního dabingu, ale dává smysl, že jsou nadabovány jen rozhovory a myšlenky a popisy ne. To spíš v těch ostatních adventurách je divné, jak furt o všem mektají nahlas.
Příběh je poutavý, i když je to samozřejmě trošku kravina. Moc se mi ale líbil závěr, který to trochu povyšuje na jistou uměleckou výpověď o současnosti i o mrzkosti obyčejné lidské existence, a stačilo k tomu pár obrázků. Obtížnost je poměrně snadná, což mi ale nevadí. Zaseknul jsem se dvakrát a byla to jen moje blbost.
Člověk si asi po letech vzpomene především na audiovizuální zpracování. U těchhle indie her člověk nikdy neví, do jaké míry je to znouzectnost, ale je to fajn retro. Podobně jako třeba Gemini Rue. Z obou her na mě šel podobný bezútěšný pocit ze záhadného, trochu nepřátelského světa, v pěkném sci-fi kabátku. Ale Gemini Rue je lepší.
Gunman Chronicles