Trine 2 je zvláštní kousek. Na jednu stranu oplývá zábavnými a rozmanitými mechanismy, vyspělým fyzikálním enginem a překrásnou barevnou 3D grafikou, kterou i po 8 letech řadím mezi 3D plošinovkami ke špičce. Jenže i přes všechnu tu vizuální krásu je hra po všech směrech strašně generická. Stylizace do klasické pohádky je fajn, proti tomu nic nemám, ale samotné podání je takové... eeeh... nezáživné a moc to nedrží pohromadě. S úrovněmi je to podobné. I když vypadají na oko fakt moc pěkně, často jim chybí nějaký nápad nebo jednotná pointa. Všechno je to jen sled nahodilých výjevů a hádanek, které je sice zábava hrát, ale čím víc jich za sebou hráč má, tím více splývají v jedno.

Další podivností je prazvláštně nastavený checkpoint systém, ve kterém vlastně nejde vůbec prohrát. A ač nejsem ve hrách zatíženej na výzvy, Trine 2 mi přišel minimálně v první polovině až směšně jednoduchý. Ke konci trochu přituhlo, zejména pokud chtěl hráč sesbírat všechny dostupné XP potions a skryté truhly, ale i jejich získávání bylo, v tom lepším případě, o tom postavit komín z beden a vyskočit pro secret ke stropu, v tom horším prakticky dílem náhody čí glitchnutí fyziky, než že by designéři vymysleli nějakou komplexní hádanku, která má jasné řešení a potrápí mozek. Řešení puzzlů a hopsání po plošinkách zpestřují jednoduché souboje, které mi přišly o něco zábavnější, než v prvním dílu. Není jich moc, takže nezačnou prudit a ta fyzika je prostě cool.

Zním možná až příliš negativně, ale výše uvedené problémy hru v mých očích zbytečně sráží z jinak sebevědomého 90% hodnocení. Protože ono se to vesměs jinak příjemně hraje, je to vizuální kochačka a i přes všechna ta užitá klišé je vidět, že nadšení tvůrcům nechybí. O to víc mě mrzí výše zmiňované nedodělky a nepříliš šťastná designérská rozhodnutí.