Roku 2012 si v jedné IT firmě na korporátní poradě, čmáral neznámý zaměstnanec na čtverečkovaný papír koncept hry, která „by ho mohla zabavit“. Vznikl tak úplně první návrh hry, jenž dnes nese název Factorio – jedna z nejoriginálnějších a nejpropracovanějších her, která kdy vznikla. Ten neznámý zaměstnanec se jmenuje Michal Kovařík – nadšenec, srdcař, hračička a dovolím si to tak říct… vizionář s jednou geniální myšlenkou.
Po odladění prvního hratelného materiálu k sobě Michal Kovařík přibírá kamaráda Tomáše Kozeleka, kterého pro projekt nadchl. Rovněž velkého nadšence. Kvůli efektivitě vývoje a minimalizaci nákladů se k sobě pánové sestěhují a rok poustevničí u svých počítačů. Programují čtrnáct hodin denně, s omezenými finančními prostředky, žádnou distribuční podporou a nejistotou, zda vůbec jejich práce někoho osloví – okouzlující příklad garážového vývoje a krásný příběh o úspěchu obecně.
Je skoro až nemyslitelné, aby měla jedna hra tolik NEJ, ač je, zdánlivě, určená pro úzký okruh hráčů. A mně, i když jsem se sebevíce snažil na ní najít nějaké extra chybky a nedostatky, si zkrátka a jednoduše podmanila. Téměř bez výhrad. Nebudu zde šetřit dojmy, protože vám chci alespoň částečně zprostředkovat zážitek, který jsem u hraní prožíval.
Základní „zápletka“ je prostá – jakožto ztroskotalý, osamocený astronaut na cizí planetě, máte jeden jediný úkol: Postavit raketové silo a dostat se z planety. Kolik práce, výzev, plánování, žhavení mozkových závitů a především neutuchající zábavy a pocitu uspokojení se v tak zdánlivě snadném splnění úkolu skrývá? To pochopíte, až si hru zahrajete. Pokud jste technický typ hráče, jako jsem já, už nemusíte ani číst dál – hra vás pohltí.
První sympatická vlastnost na této hře je, že její mechaniky jsou velmi snadné na pochopení, ale po zbytek hraní vytrvale přituhuje herní náročnost. Příběhový tutoriál vám vysvětlí základní principy automatizace vaší továrny, kde je vaším úkolem pomocí pásové výroby vrstvit na sebe výroby dodatečné a přidružené. V tom nejideálnějším případě tak, aby vše fungovalo bez vašeho zásahu. Po absolvování tutoriálu nastupuje královská disciplína hry – volná hra. V mnohavrstvém nastavení si pomocí interaktivních táhel můžete zadat výchozí parametry hry. Od rozšířenosti a bohatosti zdrojů, až po agresivitu nepřátel. Vše procedurálně generované, včetně herní mapy. Začíná to zavánět věčnou znovuhratelností? ANO! Možnosti hry jsou bez přehánění neomezené.
Při volné hře začínáte prakticky s holýma rukama. Máte jen krumpáč, uhelný těžič, základní pec, pár železných plátů a vaše schopnosti. A to je tak vše. Pomaličku rozjíždíte výrobu. Stavba montoven a dalších potřebných propriet vyžadují zdroje, jako železo, nebo měď, které se povalují kolem v rudných žílách, označených na mapě. Ze začátku je musíte dobývat krumpáčem, ale to není efektivní, potřebujete těžič. Ten základní běží na uhlí. Musíte tedy vyhledat uhelnou pánev a zahájit těžbu i zde, abyste do svých strojů měly palivo. Vše se postupně začíná propojovat a vrstvit a nabalovat jedno na druhé. Ale stále to je začátek. Surové rudy musíte zpracovat. To vyžaduje pece zpočátku poháněné uhlím. Požadavky na těžbu začínají stoupat, ale vás už nebaví dodávat uhlí ručně, tudíž vyrobíte překladače a základní žluté (k uzoufání pomalé) pásy a propojíte jimi vaší rostoucí fabriku. Z automatizace máte ohromnou radost, vše funguje, ale pomalu a neefektivně a… nestačí to. Je na čase rozjet výzkum lepších a účinnějších technologií a zpracovatelských postupů. Na to je třeba postavit laboratoř, ale její stavba vyžaduje pokročilé komponenty. Je nutné postavit další montovny na jejich výrobu. V nejhorším případě si potřebné díly vycraftíte ručně rovnou v inventáři, ale to vás neuspokojí a navíc je to neefektivní. Začnete tedy plánovat rozšířenou pásovou výrobu. Vše na sebe musí navazovat v přesně dané posloupnosti. Tohle vše ale vyžaduje značné množství energie a tudíž je načase postavit parní turbíny, které pohání uhelné bojlery. Pára ale nevznikne jen tak, vyžaduje přítomnost vodního zdroje a čerpadla, ze kterého musíte do bojlerů natáhnout potrubí. Natáhnete pásy i sem a před bojlery položíte podavače, které budou uhlí dodávat místo vás. Ale už žádné podavače na uhlí, to byste se z toho zbláznili. Umístíte k nim podavače na elektřinu. K něm ale musíte (jako všude jinam) natáhnout elektrické vedení, aby jim dodávalo šťávu. Nyní se můžete pustit do výzkumu, což je alfa i omega herního postupu. Vše se zde musí přizpůsobit efektivnímu výzkumu. Úspěšný výzkum vyžaduje výzkumné balíčky v podobě barevných lahviček. Čím pokročilejší balíčky, tím speciálnější a výrobně náročnější složky vyžadují. Požadavky na výrobu a těžbu exponenciálně stoupají a v těch chvílích jsem už žhavil šedé buňky na bod varu. Hra vás vycepuje k nehorázným mozkovým výkonům. Až se budete sami sobě divit, jak krásně jste to tentokrát vymysleli a to vás bude činit šťastnými a pyšnými na sebe samé. Občas jsem se přistihl, jak se jako velký Pan továrník jen tak poflakuji po své továrně a hrdě sleduji, jak to všechno kouří, bublá, syčí a rachotí a je neustále v chodu. A tak bych mohl pokračovat stále dál…
Celá tato vaše činnost má ale i vedlejší efekt – není zrovna šetrná a zanechává v ovzduší uhlíkovou stopu zvýrazněnou na mapě. Čím větší fabrika, tím více bordelu ve vzduchu. To zrovna moc nevoní zdejším domorodcům – přerostlým broukům, kteří vám budou chtít ve vaší zdejší průmyslové revoluci zabránit a budou se na vás vrhat ve zběsilých vlnách. Čím jste ve hře dál, tím více znečištění působíte, čím efektivněji brouky likvidujete, tím jsou brouci silnější a rodí se jich víc. Hra má zabudovanou velice chytrou mechaniku na to, aby s vámi brouci vždy drželi krok, takže vám nikdy nedovolí polevit v ostražitosti a vynalézavosti. Později se jejich neustálé otravování stane až frustrujícím, protože začnou být velmi nebezpeční. Vás to ale zase donutí k tomu, abyste zřizovali stále důmyslnější obranu, osazovali sloty svého modulárního inventáře stále pokročilejšími zařízeními, pilovali válečnou taktiku a nezanedbávali tak vojenský výzkum. Ta radost, kdy vyzkoumáte silnější zbraně, nebo smrtonosnější typ náboje, který opravdu ovlivní bitevní výsledek, sebou přináší obrovské zadostiučinění, protože to funguje tak, jak jste si od toho slibovali. Byl to pro mě svátek, když jsem konečně vyzkoumal uranovou munici, nabil jí do zbraní ve svém tančíku, přezdívaném Gruber, a vyjel na svou nesčetnou „spanilou jízdu“ - na návštěvu do okolních nepřátelských bází. Familiérně, skoro až sounáležitě jsem si těsně před bojem s úsměvem zamumlal: „To budou broučci koukat co mám nového…“ A byla to vpravdě mela.
Vše zde má nějakou funkci, nebo praktické využití. Vše funguje maximálně využitelně a nikoliv jen jako další funkce, která je ve hře implementovaná jen proto, „aby tam něco takového bylo“. Například stavební a logističtí roboti – při jejich používání se z vás stane skutečný král Factoria. Další věc, ve které jsem se já osobně vyžíval a přišla mi opět geniálně a funkčně navržená, jsou vlaky. Mají ohromný potenciál a využitelnost a opravdu neslouží jen pro zpestření. Ke konci hry jsem měl mapu prošpikovanou železničními trasami, jako v Transport Tycoon.
Grafika může z obrázků odradit. Ani mně se nezdála při prvním pohledu příliš košer, ale jen do té doby než jsem hru spustil. V oné chvíli mi začala být velmi sympatická a trochu povědomá a já nedokázal říct proč. Až potom jsem si uvědomil, že mi silně připomíná grafiku Red Alertu 2, což je mé nejoblíbenější RTS vůbec (nezlob se, Original War). A něco na tom zřejmě bude. Nezanedbatelnou složkou jsou i povedené zvuky a především hudba, která je velmi chytlavá a přesně do hry zapadá. Skvěle podkresluje pocit osamělosti na planetě.
Ve hře je neustále co dělat. Nikdy se mi nestalo, že by se dostavil pocit nudy, nebo nicnedělání, jak to v podobných hrách bývá. Stále něco zlepšujete, řešíte problémy, plánujete, uhlazujete, prozkoumáváte nové perspektivní zdroje těžebního materiálů. Aktivních prvků hry je mnoho – logistika, energetika, petrochemie, zpracovávání, budovatelství, válečnictví… hra má od všeho něco a je obtížně žánrově zařaditelná, čímž se stává tak trochu univerzální.
Další veliké uznání patří přístupu studia ke hře jako takové. Hra se neustále vylepšuje a každé její vylepšení ji činí lepší a ještě lepší. Může za to sympatická filosofie autorů, kteří se hru snaží dělat tak, jak by bavila je samotné. S každým novým updatem je znát, že autoři se svou hrou drží stále nejužší kontakt a až s pedantskou obsesí ji dolaďují k dokonalosti. Stejně tak netrpí tvůrčí arogancí a sem tam se nechávají inspirovat herní komunitou, která je velmi čilá, zapálená a dospělá. Ono vůbec aplikování módů je v této hře vyřešeno velmi chytře (co vlastně není?) a elegantně – v přehledném menu samotné hry. A to, co jsou někteří schopni v této hře vytvořit, je až k nevíře. Po technické stránce rovněž není co vyčíst. Ač je oficiálně stále v předběžném přístupu, je odladěná tak, jako snad žádná jiná. Hra mi za celou dobu ani jednou nespadla, nikde jsem neobjevil žádný bug. Načítací časy jsou minimální. K drobným latencím občas dochází, když už máte velkou továrnu a brouků jsou všude v okolí hordy, ale i toto autoři odlaďují - bravo!
Proč tedy ne rovných 100%? Jednoduše proto, že tahle hra i přes absenci mínusů není pro každého. Ač čísla a hodnocení na Steamu toto mé tvrzení přímo vyvrací a její hodnocení od uživatelů zůstává trvale jedno z nejvyšších na Steamu VŮBEC. Momentálně: 99%!!! (prosinec 2019)
A přeci sem přidám jedno negativum, které jsem na hře při veliké snaze vyšťoural – tankování rakety v závěrečné fázi hry je už trochu zbytečné a otravně natahované craftování.
Závěrem? Factorio je český herní klenot, vybrušovaný ke stále větší dokonalosti. Zároveň to je ilustrativní příklad šikovnosti a talentu lidí, reprezentující českou videoherní scénu. Důkaz toho, že z minima jde vytvořit maximum a v dnešní přesycené době vytvořit originální, nadčasové tituly světové úrovně a věhlasu. Mnoho štěstí celému Wube Software.
Varování - Silně návykové!
Po odladění prvního hratelného materiálu k sobě Michal Kovařík přibírá kamaráda Tomáše Kozeleka, kterého pro projekt nadchl. Rovněž velkého nadšence. Kvůli efektivitě vývoje a minimalizaci nákladů se k sobě pánové sestěhují a rok poustevničí u svých počítačů. Programují čtrnáct hodin denně, s omezenými finančními prostředky, žádnou distribuční podporou a nejistotou, zda vůbec jejich práce někoho osloví – okouzlující příklad garážového vývoje a krásný příběh o úspěchu obecně.
Je skoro až nemyslitelné, aby měla jedna hra tolik NEJ, ač je, zdánlivě, určená pro úzký okruh hráčů. A mně, i když jsem se sebevíce snažil na ní najít nějaké extra chybky a nedostatky, si zkrátka a jednoduše podmanila. Téměř bez výhrad. Nebudu zde šetřit dojmy, protože vám chci alespoň částečně zprostředkovat zážitek, který jsem u hraní prožíval.
Základní „zápletka“ je prostá – jakožto ztroskotalý, osamocený astronaut na cizí planetě, máte jeden jediný úkol: Postavit raketové silo a dostat se z planety. Kolik práce, výzev, plánování, žhavení mozkových závitů a především neutuchající zábavy a pocitu uspokojení se v tak zdánlivě snadném splnění úkolu skrývá? To pochopíte, až si hru zahrajete. Pokud jste technický typ hráče, jako jsem já, už nemusíte ani číst dál – hra vás pohltí.
První sympatická vlastnost na této hře je, že její mechaniky jsou velmi snadné na pochopení, ale po zbytek hraní vytrvale přituhuje herní náročnost. Příběhový tutoriál vám vysvětlí základní principy automatizace vaší továrny, kde je vaším úkolem pomocí pásové výroby vrstvit na sebe výroby dodatečné a přidružené. V tom nejideálnějším případě tak, aby vše fungovalo bez vašeho zásahu. Po absolvování tutoriálu nastupuje královská disciplína hry – volná hra. V mnohavrstvém nastavení si pomocí interaktivních táhel můžete zadat výchozí parametry hry. Od rozšířenosti a bohatosti zdrojů, až po agresivitu nepřátel. Vše procedurálně generované, včetně herní mapy. Začíná to zavánět věčnou znovuhratelností? ANO! Možnosti hry jsou bez přehánění neomezené.
Při volné hře začínáte prakticky s holýma rukama. Máte jen krumpáč, uhelný těžič, základní pec, pár železných plátů a vaše schopnosti. A to je tak vše. Pomaličku rozjíždíte výrobu. Stavba montoven a dalších potřebných propriet vyžadují zdroje, jako železo, nebo měď, které se povalují kolem v rudných žílách, označených na mapě. Ze začátku je musíte dobývat krumpáčem, ale to není efektivní, potřebujete těžič. Ten základní běží na uhlí. Musíte tedy vyhledat uhelnou pánev a zahájit těžbu i zde, abyste do svých strojů měly palivo. Vše se postupně začíná propojovat a vrstvit a nabalovat jedno na druhé. Ale stále to je začátek. Surové rudy musíte zpracovat. To vyžaduje pece zpočátku poháněné uhlím. Požadavky na těžbu začínají stoupat, ale vás už nebaví dodávat uhlí ručně, tudíž vyrobíte překladače a základní žluté (k uzoufání pomalé) pásy a propojíte jimi vaší rostoucí fabriku. Z automatizace máte ohromnou radost, vše funguje, ale pomalu a neefektivně a… nestačí to. Je na čase rozjet výzkum lepších a účinnějších technologií a zpracovatelských postupů. Na to je třeba postavit laboratoř, ale její stavba vyžaduje pokročilé komponenty. Je nutné postavit další montovny na jejich výrobu. V nejhorším případě si potřebné díly vycraftíte ručně rovnou v inventáři, ale to vás neuspokojí a navíc je to neefektivní. Začnete tedy plánovat rozšířenou pásovou výrobu. Vše na sebe musí navazovat v přesně dané posloupnosti. Tohle vše ale vyžaduje značné množství energie a tudíž je načase postavit parní turbíny, které pohání uhelné bojlery. Pára ale nevznikne jen tak, vyžaduje přítomnost vodního zdroje a čerpadla, ze kterého musíte do bojlerů natáhnout potrubí. Natáhnete pásy i sem a před bojlery položíte podavače, které budou uhlí dodávat místo vás. Ale už žádné podavače na uhlí, to byste se z toho zbláznili. Umístíte k nim podavače na elektřinu. K něm ale musíte (jako všude jinam) natáhnout elektrické vedení, aby jim dodávalo šťávu. Nyní se můžete pustit do výzkumu, což je alfa i omega herního postupu. Vše se zde musí přizpůsobit efektivnímu výzkumu. Úspěšný výzkum vyžaduje výzkumné balíčky v podobě barevných lahviček. Čím pokročilejší balíčky, tím speciálnější a výrobně náročnější složky vyžadují. Požadavky na výrobu a těžbu exponenciálně stoupají a v těch chvílích jsem už žhavil šedé buňky na bod varu. Hra vás vycepuje k nehorázným mozkovým výkonům. Až se budete sami sobě divit, jak krásně jste to tentokrát vymysleli a to vás bude činit šťastnými a pyšnými na sebe samé. Občas jsem se přistihl, jak se jako velký Pan továrník jen tak poflakuji po své továrně a hrdě sleduji, jak to všechno kouří, bublá, syčí a rachotí a je neustále v chodu. A tak bych mohl pokračovat stále dál…
Celá tato vaše činnost má ale i vedlejší efekt – není zrovna šetrná a zanechává v ovzduší uhlíkovou stopu zvýrazněnou na mapě. Čím větší fabrika, tím více bordelu ve vzduchu. To zrovna moc nevoní zdejším domorodcům – přerostlým broukům, kteří vám budou chtít ve vaší zdejší průmyslové revoluci zabránit a budou se na vás vrhat ve zběsilých vlnách. Čím jste ve hře dál, tím více znečištění působíte, čím efektivněji brouky likvidujete, tím jsou brouci silnější a rodí se jich víc. Hra má zabudovanou velice chytrou mechaniku na to, aby s vámi brouci vždy drželi krok, takže vám nikdy nedovolí polevit v ostražitosti a vynalézavosti. Později se jejich neustálé otravování stane až frustrujícím, protože začnou být velmi nebezpeční. Vás to ale zase donutí k tomu, abyste zřizovali stále důmyslnější obranu, osazovali sloty svého modulárního inventáře stále pokročilejšími zařízeními, pilovali válečnou taktiku a nezanedbávali tak vojenský výzkum. Ta radost, kdy vyzkoumáte silnější zbraně, nebo smrtonosnější typ náboje, který opravdu ovlivní bitevní výsledek, sebou přináší obrovské zadostiučinění, protože to funguje tak, jak jste si od toho slibovali. Byl to pro mě svátek, když jsem konečně vyzkoumal uranovou munici, nabil jí do zbraní ve svém tančíku, přezdívaném Gruber, a vyjel na svou nesčetnou „spanilou jízdu“ - na návštěvu do okolních nepřátelských bází. Familiérně, skoro až sounáležitě jsem si těsně před bojem s úsměvem zamumlal: „To budou broučci koukat co mám nového…“ A byla to vpravdě mela.
Vše zde má nějakou funkci, nebo praktické využití. Vše funguje maximálně využitelně a nikoliv jen jako další funkce, která je ve hře implementovaná jen proto, „aby tam něco takového bylo“. Například stavební a logističtí roboti – při jejich používání se z vás stane skutečný král Factoria. Další věc, ve které jsem se já osobně vyžíval a přišla mi opět geniálně a funkčně navržená, jsou vlaky. Mají ohromný potenciál a využitelnost a opravdu neslouží jen pro zpestření. Ke konci hry jsem měl mapu prošpikovanou železničními trasami, jako v Transport Tycoon.
Grafika může z obrázků odradit. Ani mně se nezdála při prvním pohledu příliš košer, ale jen do té doby než jsem hru spustil. V oné chvíli mi začala být velmi sympatická a trochu povědomá a já nedokázal říct proč. Až potom jsem si uvědomil, že mi silně připomíná grafiku Red Alertu 2, což je mé nejoblíbenější RTS vůbec (nezlob se, Original War). A něco na tom zřejmě bude. Nezanedbatelnou složkou jsou i povedené zvuky a především hudba, která je velmi chytlavá a přesně do hry zapadá. Skvěle podkresluje pocit osamělosti na planetě.
Ve hře je neustále co dělat. Nikdy se mi nestalo, že by se dostavil pocit nudy, nebo nicnedělání, jak to v podobných hrách bývá. Stále něco zlepšujete, řešíte problémy, plánujete, uhlazujete, prozkoumáváte nové perspektivní zdroje těžebního materiálů. Aktivních prvků hry je mnoho – logistika, energetika, petrochemie, zpracovávání, budovatelství, válečnictví… hra má od všeho něco a je obtížně žánrově zařaditelná, čímž se stává tak trochu univerzální.
Další veliké uznání patří přístupu studia ke hře jako takové. Hra se neustále vylepšuje a každé její vylepšení ji činí lepší a ještě lepší. Může za to sympatická filosofie autorů, kteří se hru snaží dělat tak, jak by bavila je samotné. S každým novým updatem je znát, že autoři se svou hrou drží stále nejužší kontakt a až s pedantskou obsesí ji dolaďují k dokonalosti. Stejně tak netrpí tvůrčí arogancí a sem tam se nechávají inspirovat herní komunitou, která je velmi čilá, zapálená a dospělá. Ono vůbec aplikování módů je v této hře vyřešeno velmi chytře (co vlastně není?) a elegantně – v přehledném menu samotné hry. A to, co jsou někteří schopni v této hře vytvořit, je až k nevíře. Po technické stránce rovněž není co vyčíst. Ač je oficiálně stále v předběžném přístupu, je odladěná tak, jako snad žádná jiná. Hra mi za celou dobu ani jednou nespadla, nikde jsem neobjevil žádný bug. Načítací časy jsou minimální. K drobným latencím občas dochází, když už máte velkou továrnu a brouků jsou všude v okolí hordy, ale i toto autoři odlaďují - bravo!
Proč tedy ne rovných 100%? Jednoduše proto, že tahle hra i přes absenci mínusů není pro každého. Ač čísla a hodnocení na Steamu toto mé tvrzení přímo vyvrací a její hodnocení od uživatelů zůstává trvale jedno z nejvyšších na Steamu VŮBEC. Momentálně: 99%!!! (prosinec 2019)
A přeci sem přidám jedno negativum, které jsem na hře při veliké snaze vyšťoural – tankování rakety v závěrečné fázi hry je už trochu zbytečné a otravně natahované craftování.
Závěrem? Factorio je český herní klenot, vybrušovaný ke stále větší dokonalosti. Zároveň to je ilustrativní příklad šikovnosti a talentu lidí, reprezentující českou videoherní scénu. Důkaz toho, že z minima jde vytvořit maximum a v dnešní přesycené době vytvořit originální, nadčasové tituly světové úrovně a věhlasu. Mnoho štěstí celému Wube Software.
Varování - Silně návykové!
Ashes: Afterglow