Když vám řeknu, že tu mám hru, ve které nebudete dělat prakticky nic jiného než doručovat náklad z bodu A do bodu B, asi nezačnete skákat nadšením do stropu – nemáte-li slabost pro hry od SCS Software. Ani já nerozumím tomu, jak se tento koncept podařilo prodat producentům. Kodžima nějakým zázrakem zvládl udělat z fetch questů, v jiných hrách právem tolik proklínaných, zábavu non plus ultra. Nestačí hodit balík na záda a doběhnout na druhou stranu kopců. Musíte zvážit, kolik toho unesete, jak náklad rozložíte, abyste s ním nevymetli první škarpu, jestli vzít žebřík či dva. Cestu vám bude komplikovat složitý terén, nepřízeň počasí a bubáci.
Akce je tu jako šafránu a když už se naskytne příležitost, je lepší se jí vyvarovat. Otevřenými střety nic nezískáte, akorát si můžete zavařit. Na druhou stranu nutno říct, že obtížnost, i ta nejtěžší, je velmi benevolentní. Zahynete spíše nedopatřením, spíše pádem z útesu, než že by vás do hlubin stáhly ony věci nebo vás na druhý břeh poslal některý z místních gangů.
Tomu nahrává a za zvláštní pozornost stojí online složka. Když se vám podaří do sítě připojit novou oblast, objeví se v ní stavby jiných hráčů. Ty už tak snadnou obtížnost ještě ulehčí. K tomu také umí náramně zkazit dojem z hraní, když například narazíte na nesmyslný most uprostřed lesa, kde neplní žádný než exploatační účel, nebo vám ve vstupu do bunkru brání napřesdržku zaparkovaný truck. Jak už to totiž na internetech chodí, jsou plné trollů. Naopak zahřeje u srdce, že vaše výtvory mohou být někomu k užitku, že můžete jen tak přiložit ruku k dílu a doručit zásilku, kterou někdo jiný ztratil. I tak je nabíledni, že offline dobrodružství musí být úplně jiné kafe – rád bych si na něj někdy našel čas.
Kodžima je imaginativní typ, který se lépe vyjadřuje obrazem než slovem, a tak se na každou další cutscénu netěšíte ani tak proto, co se v ní bude říkat, ale co se v ní bude ukazovat. Tomu jde naproti engine Decima, který je nekompromisní, když dojde na počítačovou animaci, mimiku obzvlášť. Vezmu-li v potaz, že se vše odehrává v reálném čase na šest let starém hardwaru, nezbývá než smeknout imaginární klobouk.
Zápletka je celkem jednoduchá. Jestliže se někteří báli překombinovaného děje, samoúčelných zvratů, tak mohou být klidní, Kodžima dává přednost jasnému sdělení, které, pravda, opakuje do zblbnutí. Hůře jsou na tom dialogy, ty šustí papírem, postavy plkají, všudypřítomný patos je místy těžké ustát, aniž by vám nezaškubaly koutky, a neustálého proklamování let’s make America whole again se jeden dříve či později přejí – paradoxně američtější hra než hry americké. Doprovodné texty, obvykle v podobě e-mailů, ve kterých vás místní bez přestávky ujišťují, že jste extratřída a že by si bez vás ani zadek neutřeli, celkový dojem zrovna nevylepšují.
Přes všechny nedostatky je Death Stranding výjimečným zážitkem, ve kterém házíte po nepřátelích své exkrementy, a přitom se tváříte smrtelně vážně, zážitkem, který nedovedu k ničemu přirovnat. Žasnu, že něco tak neortodoxního, papírově nudného se podařilo dotáhnout do úspěšného a navýsost zábavného finiše. Kodžima, jak příhodné, prošlapal cestu, po které se mohou ostatní směle vydat. Za sebe posílám sto tisíc lajků, nemůžu jinak, a teď prosím ten horor, který strachy nedohrajeme, jo?
Akce je tu jako šafránu a když už se naskytne příležitost, je lepší se jí vyvarovat. Otevřenými střety nic nezískáte, akorát si můžete zavařit. Na druhou stranu nutno říct, že obtížnost, i ta nejtěžší, je velmi benevolentní. Zahynete spíše nedopatřením, spíše pádem z útesu, než že by vás do hlubin stáhly ony věci nebo vás na druhý břeh poslal některý z místních gangů.
Tomu nahrává a za zvláštní pozornost stojí online složka. Když se vám podaří do sítě připojit novou oblast, objeví se v ní stavby jiných hráčů. Ty už tak snadnou obtížnost ještě ulehčí. K tomu také umí náramně zkazit dojem z hraní, když například narazíte na nesmyslný most uprostřed lesa, kde neplní žádný než exploatační účel, nebo vám ve vstupu do bunkru brání napřesdržku zaparkovaný truck. Jak už to totiž na internetech chodí, jsou plné trollů. Naopak zahřeje u srdce, že vaše výtvory mohou být někomu k užitku, že můžete jen tak přiložit ruku k dílu a doručit zásilku, kterou někdo jiný ztratil. I tak je nabíledni, že offline dobrodružství musí být úplně jiné kafe – rád bych si na něj někdy našel čas.
Kodžima je imaginativní typ, který se lépe vyjadřuje obrazem než slovem, a tak se na každou další cutscénu netěšíte ani tak proto, co se v ní bude říkat, ale co se v ní bude ukazovat. Tomu jde naproti engine Decima, který je nekompromisní, když dojde na počítačovou animaci, mimiku obzvlášť. Vezmu-li v potaz, že se vše odehrává v reálném čase na šest let starém hardwaru, nezbývá než smeknout imaginární klobouk.
Zápletka je celkem jednoduchá. Jestliže se někteří báli překombinovaného děje, samoúčelných zvratů, tak mohou být klidní, Kodžima dává přednost jasnému sdělení, které, pravda, opakuje do zblbnutí. Hůře jsou na tom dialogy, ty šustí papírem, postavy plkají, všudypřítomný patos je místy těžké ustát, aniž by vám nezaškubaly koutky, a neustálého proklamování let’s make America whole again se jeden dříve či později přejí – paradoxně američtější hra než hry americké. Doprovodné texty, obvykle v podobě e-mailů, ve kterých vás místní bez přestávky ujišťují, že jste extratřída a že by si bez vás ani zadek neutřeli, celkový dojem zrovna nevylepšují.
Přes všechny nedostatky je Death Stranding výjimečným zážitkem, ve kterém házíte po nepřátelích své exkrementy, a přitom se tváříte smrtelně vážně, zážitkem, který nedovedu k ničemu přirovnat. Žasnu, že něco tak neortodoxního, papírově nudného se podařilo dotáhnout do úspěšného a navýsost zábavného finiše. Kodžima, jak příhodné, prošlapal cestu, po které se mohou ostatní směle vydat. Za sebe posílám sto tisíc lajků, nemůžu jinak, a teď prosím ten horor, který strachy nedohrajeme, jo?
