Opravdový duchovní nástupce Planescape: Torment, jemuž je Disco Elysium v mnoha ohledech (hratelnost, atmosféra, některé koncepty i jednotlivé nápady) tak podobné, až mi to přijde jako zjevná inspirace. Disco Elysium je výjimečné tím, že se odehrává na miniaturní ploše a točí se kolem všedního vyšetřování jedné vraždy a jednotlivých lidských osudů s ní souvisejících. Ačkoli do hry prostřednictvím napjaté sociální situace vstupují různé světonázory (které hra spíše trefně glosuje, než že by se jimi do hloubky zaobírala), nenarušují sevřenost vyprávění. Malý herní prostor i nízký počet postav umožňují nebývalou prokreslenost a zdání živoucnosti světa, jehož obyvatelé jsou protkáni hustou sítí možných interakcí, jež se dovedně a uvěřitelně řetězí. Kromě toho nabízí Disco Elysium několik opravdu dechberoucích zážitků a drobných příběhů (příhody v telefonu). Tyhle aspekty už zde však lépe popsali jiní, zejména Adieu.

Největší dojem na mne udělal RPG systém, jenž stojí na dlouhé řadě neustále testovaných nebojových vlastností a na idejích, které si hráč může osvojit poté, co se mu na základě jeho skutečného chování zpřístupní. Jednotlivé aspekty osobnosti pak hráči v průběhu rozhovorů radí, nezřídka protichůdně, a ponoukají jej k volbám, jež nemusejí být prospěšné. Moc mě potěšilo, že zde občas existují vyloženě špatné volby, takže není vhodné postupovat stylem „postupně proklikám vše“.

Jakkoli se v jádru jedná o nejlepší RPG systém, jaký znám, jeho využití v herním dění už tak slavné není. Nabízí hráči bohaté možnosti při formulaci jeho názorů, které utvářejí jeho charakter (na nějž však reaguje jen pár postav), a při objevování tajemství, jichž postavy i příběh skýtají obrovské množství. Obávám se však, že možností ovlivnit vývoj příběhu nebo okolního světa je poskrovnu, ani úkoly nehýří hojností různých řešení, a i když jsem se zprvu snažil hlavní dějovou linku ignorovat utíkaje do svých snů, hudby a drog, nedostatek jiných možností mě k vyšetřování brzy dohnal. Hra tak chvílemi staví Potěmkinovy vesnice (tribunál), jindy mě velmi zklamalo zjištění, že událost, kterou jsem považoval za důsledek mé urputnosti, se přihodí úplně každému (setkání s plazmidem), a předpřipravený závěr odporoval přesvědčení mé postavy až k uzoufání., jenže nebylo kam uhnout. Právě uvedené nejsou nutně chyby hry, jako spíš důsledek nesprávných očekávání vyvolaných některými nadšenými fanoušky.

Dojem by byl v tomto ohledu nejspíš lepší, pokud bych dal u skill-checků plně průchod náhodě a nenahrával pozici, jenže… Hra k tomu svádí a vlastně si ani nejsem jistý, jestli s takovým způsobem sami autoři nepočítali. Je vpravdě skvělé, jak pravděpodobnost úspěchu ovlivňují jiné hráčovy činy, ale je to devalvováno tím, že hráč míru pravděpodobnosti i vzorek jejího výpočtu vidí. Osobně bych upřednostnil skill-checky zcela bez náhody, anebo aspoň jejich ukrytí, aby hráče nemotivovaly k nahrání pozice. Tahle volba je však špatná a za mne je to největší slabina hry.

Komentář vyznívá negativněji, než jaké jsou mé dojmy, jelikož jsem chtěl vyvážit tu spoustu chvály, kterou je zde Disco Elysium zahrnuto. I z mého pohledu se jedná o naprosto výjimečnou hru s jedinečnou atmosférou a výborně napsaným příběhem i postavami, která si pozornost pro svůj neotřelý přístup zaslouží a kterou bych zařadil do špičky žánru, avšak těm úplně nejlepším se z mého pohledu co do příběhu a světa (Planescape: Torment) a nelinearity (Age of Decadence) nevyrovná. Pomezí 80/90 %.