Existuje jen jedna z opravdu vážných filosofických otázek a tou je sebevražda. V duchu tohoto slavného postulátu hra začíná a po zbytek hry se s ním i elegantně snoubí. Když našeho hrdinu najdeme v hotelovém pokoji s apokalyptickou kocovinou, není pochyb o tom, že sledujeme dopady neúspěšného pokusu o sebevraždu pomocí bestiálního pití alkoholu.

Disco Elysium je pochopitelně takřka celé postavené na čtení textu. Jde jak o dialogy, tak popisy prostředí. Ty jsou na poměry hry zcela prvotřídní kvality. Nejde jen ale o samotnou řemeslnou zdatnost, ale o celý svět, který číhá vzadu za textem.

Náš hrdina projde na začátku hry brutálním restartem a je jen na vás, jakým způsobem znovu složíte jeho osobnost zpátky. Tento proces přitom velmi chytře neprobíhá na pouhopouhém skládání kostiček osobnosti do sebe nebo jen pouhopouhými simplicitními volbami na dichotomii DOBRO/ZLO nebo ŘÁD/CHAOS jako ve většině her.
Autoři jsou si dobře vědomi Kantova kategorického imperativu a stavění charakteru postavy přes "rozhodnutí" (v jakém slova smyslu) často probíhá zíráním do neschopnosti našeho detektiva dodržet jakoukoli vytyčenou maximu. Kategorický imperativ by měl být pro člověka zásadní součástí vlastní integrity, tmelem zajišťujícím koherenci subjektu. Jeho porušení může znamenat samotnou dezintegraci jedince. Můžeme se vůbec divit, že se chtěl vymazat z existence?

Jak náš znovuzrozený detektiv objevuje následky svého pustošení, směřuje jeho šok a otázky nikoli obvyklou prostou představu o svědomí: „Proboha, co jsem tu udělal?“ ale právě do realističtější a rozvinutějšího dialogu koherentního subjektu se sebou samým: „Udělal jsem to opravdu já? Co jsem tedy já?“.
A ptá se tak skrze vnitřní dialog se svými stránkami osobnostmi a dovednostmi. Tohle je stránka hry, kterou konkurence napodobit nedokáže. Součástí tohoto systému a tvarování detektiva je i vnitřní rozporuplnost, tolik zásadní pro dobrý příběh. Z dilemat DE nevychází jednoznačná soudy, některé charaktery vyjadřují navzájem rozporující se stanoviska a tento běžný lidský rys se nevyhne ani vaší postavě. A co je nejlepší, vaše okolí je na to ve hře schopno reagovat, protože poručík Kim si vaše tvarování pamatuje a pokud během hry opravdu zastáváte vzájemně se rozcházející se ideologie, ozve se. Ale stejně jako skuteční lidé to nechá být.

Disco Elysium není žádným politickým thrillerem ani RPGčkem postaveném na ideologiích, ani žádným edge kouskem. Naopak se ve stylu Nové upřímnosti, která tak tvrdě zasáhla televizní obrazovky jen před pár lety, nebojí upřímného patosu. Podobně jako Flowerpotem zde zmiňovaný Bojack Horseman. Přes svou parodizaci a střílení si z jak fašismu, komunismu, libertariánství a hlavně konečně z centrismu, té strašlivé pohromy sužující náš svět, ale nikdy nesklouzne do něčeho lacině nihilistického a cynického. Tím nelze říct, že by cynismus a nihilismus hře chyběl tu jako prostředek, tu jako téma, ale nejsou vyzněním hry ani příběhu. Naopak je DE velmi hřejivá zkušenost. A vyzobrazení centristického liberála jako ohavné příšery a pohromy je naprosto přesná :))

Nejvíce je to vidět právě na vyšetřování samotné vraždy. Zatímco ve většině detektivek jsou oběť, místo činu i vrah redukovány na obyčejné kousky skládačky, která MUSÍ být vyřešena do uspokojivého konce. V DE je vražda naopak sama jen kouskem větší skládačky, daleko větších otázek a daleko větších dějů. Disco Elysium se vysmívá trapné videoherní narativní logice a autisticko-pozitivistickému-technokratickému přístupu k řešení problémů nejen společnosti, ale samotného světa. Vražda muže na dvorku je jen jedním ze skládaček opravdového zločinu a opravdové záhady: kdo v nás zabil naši touhu snít o lepším světě a o lepších verzích nás samotných? Otázkou není, kdo sprovodil ze světa muže na stromě, ale kdo odkrágloval budoucnost Martinaise. Pokud tomuhle hráč neporozumí, nebude rozumět ani smyslu rozuzlení.

O géniu Disco Elysium by se dalo psát dlouho a dlouho. Přes veškerý svůj um v práci s ideologiemi jako nástrojem pro vyprávění a sdělení se mu podařilo vyhnout, aby se právě ideologie staly jeho ústředním motivem. Hra je stále o člověku, o jeho snech, o jeho útěkem před minulostí, o touze začínat něco nového. Jak ale říká Slavoj Žižek, ideologie jsou absolutně prostoupeny v našem životě a už nejsou jen ve stylu starého marxistického výkladu jakýmsi závojem nebo mlhou před "pravou" povahou našeho světa, onu povahu naopak vytváří, umožňuje nám ji vidět. Jeho vliv je na hru taky velmi zřejmý.

A přesně tak s nimi Disco Elysium pracuje a proto je naprosto jedinečné a postmoderní herní dílo, jako kdyby Žižek a Chandler dali hlavy dohromady. Vypráví bolestný, upřímný, cynický, ale zároveň i hřejivý a hlavně nadějný příběh o lidech. Tupému stádovitému volání po "neideologičnosti" ve hrách vystavuje tvrdý žižekovský "bold reversal": vaše zkušenosti a příběhy jsou ideologické až na půdu, stejně jako vaše životy a do ideologií se promítnou, stejně jako ony do vás.

I tento komentář není a nikdy nemůže být úplný, o vrstvách Disco Elysium se dá mluvit hodiny a hodiny a hodiny a stejně jako osobnost detektiva vyniknou především v dialogu mezi hráči. Nicméně třeba se nějaký český rozbor v podobě longreadu na jednom internetovém médiu brzo objeví ;)

Nejlepší hra roku 2019, 10/10, smrt centrismu a liberálům