L.A. Noire patří mezi mé oblíbené hry. Vyniká svou hratelností, příběhem a hlavně atmosférou.
Celkový děj i jednotlivé případy jsou dobře promyšlené a napínavé. Na začátku se mi vůbec nepodařil první výslech a opravdu mě pobavila forma „prohry“. Nadřízený mě seřval a poslal zpět a výslech probíhal znovu. Je fakt, že jsem během hraní měla pochybnost, zda lze vůbec obvinit špatnou osobu. Trochu škoda je, že při obvinění v určitých částech hry člověk tak nějak tuší, že to ty osoby neudělali, ale byl to sériový vrah. Stejně se někoho obvinit musí. Já ještě k tomu měla volbu vždy jen u jednoho, protože jsem většinou výslechy pokazila. Teda pokud to bylo tím a ne tím, že je tam vždy možnost obvinit jen jednoho konkrétního podezřelého. To by pak bylo docela škoda. Měla jsem pocit, že po části s vraždami to už nemůže být tak napínavé. Sériový vrah žen je přece vrchol, ne? Ale rozvoj příběhu Cola byl taky hodně zajímavý a konec až šokující. Já tedy v šoku byla. Fakt super.
Líbilo se mi označení místa vyšetřování hudbou. Pokud vyjdete ze zóny, kde jsou důkazy, hudba utichne a vy víte, že se musíte vrátit. Dobrou pomůckou je i log, ve kterém se zaznamenávají veškeré dialogy, ke kterým se můžete vrátit. Já to často používala i k tomu, abych věděla, s kým to vlastně právě mluvím. Musím říct, že body intuice mi většinou až tak nepomohly. Pokud jsem je použila při výslechu a jednalo se o lež, stejně jsem pak vybrala špatný důkaz. Několikrát jsem je zbytečně vyčerpala na místě činu při hledání důkazů. Jednou jsem omylem opustila místo vyšetřování a lupa označující nenalezený důkaz mi zmizela. Podruhé mi lupa označovala místo, kde byla mrtvola, kterou ale už odnesli a já tam nemohla nic dělat.
Co se týká ovládání pohybu, tak při chůzi mě zaujalo rozbíhání se. Postava se nerozběhne hned, ale je tam sekunda prodleva, kdy se rozbíhá, což působí mile realisticky.
Ovládání vozu je ale děs. Reakce vozu a otáčení kamery při couvání mě tedy vůbec nepotěšilo. Bohužel se ve hře jezdí hodně, což způsobilo velkou řadu rozmlácených (až hořících) vozů. Jediné pozitivní na jízdě autem je rádio. Pořady i hudba jsou super. Doplňují skvěle atmosféru a díky nim je cestování autem tak nějak snesitelné. Dobrou pomůckou při řízení jsou rady od kolegy, kudy jet k vyznačenému cíli. Díky tomu není třeba pořád otvírat mapu a zkoumat, jaká je nejvýhodnější cesta. Ne, že by tedy kolega vždy vybíral tu nejlepší cestu, ale do cíle dovede. Až při hraní za Jacka Kelsa (které mě mimochodem hodně bavilo) jsem objevila kouzlo dlouhého podržení klávesy E, díky kterému se přemístíte přímo na cílové místo. To mě velice zaujalo. Nejen, že to ušetří spoustu času, ale také se při tom zničí mnohem míň aut. Pokud se ale hraje za Cola Phelpse, přeskočením cesty by se přišlo o rozhovory, které často se spolujezdcem vede a to nemůžu doporučit. Nejlepší varianta je asi tedy kousek jet a cesto přeskočit teprve až si dopovídají.
Protože mi ovládání vozu fakt nešlo, často jsem nezvládla honičky a musela je opakovat. S tím souvisí moje další výtka k této hře a to je nemožnost přeskočit cutscény. Když už je vidíte počtvrté, zábavné fakt nejsou. Hra také poměrně rychle (po pár pokusech) nabízí přeskočení části hry, která vám nejde. Mě přišlo, že skoro až navádí k tomu, abych to vzdala. Ale já se přeci nevzdávám a nic přeskakovat nechci (kromě těch cutscén :)).
Vzato kolem a kolem je to bezva hra a není moc her, které by se jí podobaly. Napadají mě jen ty se Sherlockem. Tak stojí za to si jí zahrát.