Předchozí, konzolovými hráči notně hypované, Infamous jsem hodnotil spíše průměrnějšími známkami. Na vině byl především povětšinou dost nezáživný děj, generické město a i když se jednalo o fajn oddychovky, nebylo to úplně to, co u her vyhledávám. Na next-gen pokračování jsem se však těšil, zejména proto, že mě z videí Seattle jakožto hlavní místo dění hodně lákal.

A musím říct, že vůbec nejsem zklamaný. Hra se skutečně posunula o generaci dál a vylepšuje všechno možné - od vyprávění příběhu až po samotnou hratelnost, která i tentokrát hraje hlavní gró. Ač je příběh stále vyloženě průměrný a krom zajímavého úvodu se rozjede až v závěru, jeho podání skrze moderní motion-capture cutscény mě bavilo. Oproti předchozím titulům je hra výrazně kratší a zatímco první dva Infamous obsahovali každý zhruba po 40 hlavních misích, Second Son jich má pouhých 16. Tvůrci se tentokrát vykašlali vatu a příběhové mise jsou povětšinou opravdu příběhové.

Podobné je to i s vedlejšími aktivitami. Sice se vrací staré známé obsazování města, ale zatímco vedlejší aktivity v minulých dílech byly především akčního rázu, v Second Son jsou to různorodé minihry, u kterých jsem si naopak od akčního běsnění mohl poklidně odpočinout. A ač se i tyto aktivity začnou po čase opakovat, není jich tolik, aby dokázaly otrávit a s chutí jsem vyčistil celé město ještě před dohráním dějové linie. Vyzdvihnout musím především sprejování, které využívá pohybového ovladače. V praxi jde sice o nechutně primitivní minihru, máchání gamepadem a naklepávání imaginárního spreje za odpovídajících zvuků vycházejících z ovladače mě však kdovíproč fakt bavilo. Stejně jako pátrací minihry, kde jsem lovil poschovávané CCTV kamery či DUP agenty skryté v davu. Všechny aktivity jsou otázkou maximálně několika desítek sekund, což je podle mě naprosto ideální a hra odsýpá daleko rychleji, než její předchůdci.

Delsin Rowe, jakožto nová hlavní postava, je trošku jiný conduit. Na rozdíl od svého předchůdce neoplývá elektrickými schopnostmi (a přesto, základní věci jako třeba plavání neovládá), ale funguje jako jakási houba na schopnosti, které postupně nasává od dalších conduitů. Ze začátku se musí spokojit s ovládáním kouře, ale postupně se naučí vysávat i další... elementy(?). V praxi tak na hráče čekají 4 sady schopností, které využívá v závislosti na tom, jestli vysaje kouř, neon nebo například televizní obrazovku. Ze začátku je pohyb spíše pomalejší a hra odpovídá cca tempu předchozích dílů, ale postupem hry hráč získává možnost doslova létat po městě a tehdy mi přišel Second Son zdaleka nejzábavnější. Vlastně čím víc schopností jsem jakožto hlavní postava nasál, tím mi hratelnost přišla variabilnější a zajímavější.

Jedna z věcí, která mě zdaleka nejvíce štvala na předchozí hře, byla nutnost být stále v pohybu, protože po hráči v jednom kuse někdo neúnavně pálil. Těšilo mě, že jsem se tentokrát mohl poměrně svobodně pohybovat a DUP jednotky, jakožto místní ozbrojené "mírové" složky a zároveň ústřední záporáky celé hry, jsem vyprovokoval pouze v momentě, kdy jsem se projevil jako conduit a tedy před nimi použil své superschopnosti. Seattle vypadá na oko moc hezky a určitě jsem byl rád za možnost si ho jen tak v poklidu projít a pokochat se kýčovitými západy slunce. Přesto mi však přišel po čase opět trochu generický a co do živosti a uvěřitelnosti se těm nejlepším městům z městských akci příliš rovnat nemůže. Také mi chyběl venkov nebo alespoň menší výlet někam do přírody. Ten Washington, což je vlastně lesnatý severozápad US, prakticky na hranicích s Kanadou, si o to vyloženě říká.

Ve finále jsem se ale dobře bavil. Hra poskočila o level dál prakticky po všech směrech a kde byly předchozí díly ke konci už docela úmorné, tam Second Son stále baví. Není to hra, která by svým světem a komplexností vyloženě pohltila, stále je to i přes mnohá vylepšení spíše povrchní akční zábava. Je to však zábava svižná, chytlavá a postupně i dost návyková.