Tuto hru jsem už měla nějakou dobu koupenou a jen čekala na vhodnou příležitost, kdy budu mít náladu na nějakou krátkou a relaxační hru, ve které se nemusím starat o své přežití, nemusím se bát neúspěchu, který by moje hraní odsoudil k nezdaru, a mohu u ní vypnout a soustředit se jen na samotnou hru.

Hraní GRIS bylo jako pohlazení na duši. Nedokážu si vzpomenout na hru, která by nabízela nádhernější vizuální zpracování (neberu vůbec v potaz realistickou grafiku). Některé hry se tomu blíží, třeba Firewatch či ABZU, ale tohle je unikát. Tato hra ukazuje, jak dokáže audio-vizuální zpracování zapůsobit na člověka a přivodit mu příjemné pocity jen z toho, že se dívá na něco estetického. Celou dobu jsem si potichu v sobě opakovaně říkala, že to, co vidím, je krásné. A ta hudba. Střídaly se klidné pasáže s těmi naléhavějšími a i moje touha zakomponovat do té hudby varhany byla vyslyšena. Skvěle doplňovala dění na obrazovce, jak kdyby to byl jeden celek a ne dvě složky.

V průběhu hraní došlo na více emocí. Například radost, kdy jsem si ve hře našla kamaráda, kterému jsem shazovala hranaté jablka. A ačkoliv to kamarádství netrvalo dlouho, neboť každý jsme šli jinou cestou, tak ten pocit, že nejsem v tom prapodivném světě sama, byl velmi hřejivý. Ale přišly i pocity strachu, kdy se hlavní postava potkala se svým úhlavním nepřítelem. Na to, jak byly tyto scény krátké, tak vydaly za mnoha minutový souboj s bossem v nějaké jiné hře.

Jsem moc ráda, že jsem si tuhle hru zahrála a při jejím hraní jsem si uvědomila, že na hrách mám ráda zvláště to, jak jsou rozdílné. Člověk si dokáže odnést stejně krásné pocity ze hraní nějaké malé indie hry jako z nějaké větší AA či AAA hry. A nebýt DH (a přidávajícímu :), tak kdo ví, jestli bych o té hře vůbec věděla.