První věc, která vás na White Night trkne do očí, je pochopitelně vizuální zpracování. Ačkoli by si hráč řekl, že na černobílém provedení není nic extra, pak se plete. Nejen že to vypadá velmi dobře a netradičně, čím si oživíte repertoár z dnešních her s realistickými grafikami, ale je taky výhodný pro vývojáře. Nemusí se totiž extra piplat s detaily - zde zejména obličeje. I přesto ale hodnotím vizuál kladně. Po hudební stránce mi to velmi připomínalo Bioshock. Příběh je na tom trochu hůř, protože se spoléhá hodně na zkoumání okolí a čtení dopisů, či zápisků. Hlavní postava jen zřídka kdy komentuje nálezy, ale spíš jde o komentář spuštěný postupem ve hře. Plusem je dobrý hlas dabéra. Děj se zprvu zdá nepřehledný, ale vyjasní se a nakonec vás hra donutí i trochu zatipovat, zda-li je pointa taková, či maková. Nejde o masterpiece, ale na 6 hodin mě to v pozoru udrželo.

No ale jak se to hraje? Hlavní mechanikou hry je světlo. To si obstaráte buď sirkami, které leží po celém domě nebo zprovozníte elektřinu a budete mít světlo trvalé. Dočkáte se zde i konfrontace a to s nežadoucími duchy v domě. Když vás chytí, end. Nejsou ani strašidelní, ale potíž je v utíkání před nimi. Kamera je totiž zamčená a když v jedné částí běžíte směrem nahoru, v další části je směr nahoru třeba pohyb zpět. Tedy do náruče bílé paní. White Night také nabízí hádanky, které jsou většinou o světle a pochopení souvislostí s předměty v domě. Mou poslední výtkou je bídná optimalizace na switch. Přechody z místností dlouho načítají a to je prostě otrava. Za 75 kč si ale nemůžu stěžovat, protože se na hru moc hezky koukalo a děj udržel mou pozornost.