Mistrovské dílo jako stvořené pro někoho, kdo se rád dívá. Celou hru lemují nádherné, nezřídka skutečné malby, skvoucí prostředí a pronikavé visuální experimenty, navozující dojem duševní nemoci a rozpadu. Prostředí se téměř před vlastníma očima přeskupuje a v pravidlech lidského vnímání, kteráž hra opisuje jako prostor a čas, se prosazuje šílenství a imaginace. Hra ovšem i drží: má skutečně působivý, ač minimalisticky odvyprávěný příběh, který psal někdo, kdo ví, jak na to. Oproti jiným hrám toho typu, kde se nevyskytuje žádný protivník a není třeba mít obavy z možného selhání, zároveň nepůsobí hra staticky: všechno je vertikální, nejisté a dlouho není vůbec jasné, zda můžete či nemůžete umřít, jaký taková smrt má význam, případně jaké jiné nebezpečí vám hrozí. Při hraní proto vůbec nedochází k žádným disruptivním momentům, kdy musím čelit herním mechanismům a vztekat se, že se samovolně odhalují a vyrušují mě.

Tělo se krvavě propojuje s malbou a stává se obětinou, mysl propadá chaosu a svět kolem se zdá desorganizovaný. Ne náhodou má průchod hrou peristalticky charakter, jímž nasává stále hlouběji: údajně sice ovládáme malíře (má poraněnou nohu, takže krom toho, že se svět z jeho perspektivy při pohybu pohupuje ze strany na stranu, se přesouvá pomalu a neohrabaně), ale nic tomu přímo nenasvědčuje. Stejně jako rozmazané obrazy, odkazující na jiný portrét, se pohybují na rozhraní mezi mužským a ženským obličejem, je identita ovládaného ponechána distorzi. Nalézáte dokumenty, které se vyslovují, že nemoci propadl manžel, ale potom i manželka; tenhle aspekt sdílení přechází přímo na hráče. Vyprávění probíhá skrze sbírání rodinných artefaktů (které doprovází komentář někdy malíře, jindy jeho manželky), průzkum prostředí a klíčový motiv jeho opakování (prostředí, často až k nepoznání, se opakuje ve svých variacích), stejně jako různě adresovanou korespondenci či epistolární záznamy sledující eskalující paranoiu z krysí hrozby.

Přestože v centru od začátku stojí tvorba a krajní způsoby, jak se do ní promítnout, potažmo křehká aliance mezi šílenstvím a uměním, výsadním se nakonec stává komplikovaný vztah ke dvěma umělecky nadaným a fatálně poznamenaným ženám malířova života. V porovnání s Dreamfall Chapters, kde byl rodinný rozměr podobně výrazný, jej zachycuje Layers of Fear mnohem subtilněji, nakonec však o to emocionálněji. Vyjádření lásky skrze tvorbu, kdy malíř vzdá úctu své manželce a dceři, které už jsou obě "pryč", tím, že je zvěční na obraze bez jejich zranění a bolestí, jež přinesla pomíjivost života, je nádherný způsob vyznání.

Hru je možné dokončit v podstatě za pár hodin, nebo si její hraní rozložit na delší dobu, což doporučuji. Probouzí k vlastním úvahám a citům, a to velice působivě a nevtíravě. Žádné videosekvence a cizí tváře. Jen vzpomínky vyvolávající předměty a jako echo zaznívající povědomé hlasy. Některé scény jsou sice možná příliš provařené, zato upřímné a padnoucí.

V závěru se mnohé vyjasní a ve svém celku se ukáže jak velice koherentní, tak i příjemně nedefinitivní. Přídavek Inheritance je dokonalý, snad se dá říci, že překonává i původní hru.