Ačkoliv s žánrem nemám zrovna velké zkušenosti, dosud jsem měl na piedestalu plošinovek hříčku Trine. No, šup s ním pryč. Ztělesněná roztomilost Ori totiž Trine vzala a rozcupovala ho na tisíc kousků.
A proč, že se to stalo? Ori and the Blind Forest boduje na několika rovinách současně. První z nich je příběh. Už ze staré Kyrandie vím, že čím naivnější a pohádkovější příběh je, tím je to často lepší. Náprava zla, pomáhání světu...a ještě jsou ve hře vaše dílčí skutky zřetelně vidět třeba zpřístupněním některých herních mechanik. Jenže tam Ori nekončí. Každá mince má totiž dvě strany a hra vám to připomene. Samozřejmě nelze čekat nějaké rozhodování, ale v jednom okamžiku se černobílost situace může hezky probarvit.
Jo, barvy. To je totiž další rovina, ve které je Ori nedostižný. Ono je to totiž všechno tak sakramentsky krásné, až z toho oči přechází. Plynulé animace, krásně stylizované prostředí, nápadití nepřátelé, prostě všechno, co se hýbe i nehýbe je na nejvyšším možném stupni artové dokonalosti! Popravdě jsem nenašel jediný pixel, ze kterého bych se umělecky nerozplýval.
A nemálo k tomu přispívá geniální hudební doprovod, jenž nedělá nic jiného, než že hraje na city. Jenže on to dělá takovým způsobem, že by člověk nemusel vidět obraz a klidně by se nechal unášet soundtrackem. A to je něco, co se mi hodně dlouho nestalo.
A co samotný gameplay? Ano, modří vědí. Je to totiž další rovina, ve které Ori boduje. Jak už to tak bývá, začínáte jako malá, neschopná světelná kočička, kterou skolí i padající lístek. Jenže během skákání, bojování a všeho možného, postupně sbíráte více energie i života. Samozřejmě s narůstajícími zkušenostmi volíte nové schopnosti, a v určitých částech hry dostáváte do vínku nové schopnosti. A nakonec je z vás pořádný světelný kocour, který umí nevídané kousky.
A to je asi největší plus tohohle skvostu. Každá schopnost je dobrá k něčemu, naprosto intuitivně si zvyknete ty které schopnosti používat. Celý gameplay je totiž stvořený jako dokonalý tutorial. Hned po obdržení schopnosti vás totiž herní prostředí donutí novotu vyzkoušet. A díky super level designu se nestane, že byste někde přestali určitou schopnost používat, spíš ji přidáte do repertoáru a budete je efektivně používat v kombinaci s ostatními. A tak se to dělá, přátelé!
Takže co napsat na závěr? Asi, že tohle si musí zahrát každý. Úplně. Každý. Pamatuju si doby, kdy jsem byl na větvi třeba ze Lvího krále. Nebyl jsem na Oriho připraven. Je totiž dokonalý a nestrpí vedle sebe konkurenta.
A proč, že se to stalo? Ori and the Blind Forest boduje na několika rovinách současně. První z nich je příběh. Už ze staré Kyrandie vím, že čím naivnější a pohádkovější příběh je, tím je to často lepší. Náprava zla, pomáhání světu...a ještě jsou ve hře vaše dílčí skutky zřetelně vidět třeba zpřístupněním některých herních mechanik. Jenže tam Ori nekončí. Každá mince má totiž dvě strany a hra vám to připomene. Samozřejmě nelze čekat nějaké rozhodování, ale v jednom okamžiku se černobílost situace může hezky probarvit.
Jo, barvy. To je totiž další rovina, ve které je Ori nedostižný. Ono je to totiž všechno tak sakramentsky krásné, až z toho oči přechází. Plynulé animace, krásně stylizované prostředí, nápadití nepřátelé, prostě všechno, co se hýbe i nehýbe je na nejvyšším možném stupni artové dokonalosti! Popravdě jsem nenašel jediný pixel, ze kterého bych se umělecky nerozplýval.
A nemálo k tomu přispívá geniální hudební doprovod, jenž nedělá nic jiného, než že hraje na city. Jenže on to dělá takovým způsobem, že by člověk nemusel vidět obraz a klidně by se nechal unášet soundtrackem. A to je něco, co se mi hodně dlouho nestalo.
A co samotný gameplay? Ano, modří vědí. Je to totiž další rovina, ve které Ori boduje. Jak už to tak bývá, začínáte jako malá, neschopná světelná kočička, kterou skolí i padající lístek. Jenže během skákání, bojování a všeho možného, postupně sbíráte více energie i života. Samozřejmě s narůstajícími zkušenostmi volíte nové schopnosti, a v určitých částech hry dostáváte do vínku nové schopnosti. A nakonec je z vás pořádný světelný kocour, který umí nevídané kousky.
A to je asi největší plus tohohle skvostu. Každá schopnost je dobrá k něčemu, naprosto intuitivně si zvyknete ty které schopnosti používat. Celý gameplay je totiž stvořený jako dokonalý tutorial. Hned po obdržení schopnosti vás totiž herní prostředí donutí novotu vyzkoušet. A díky super level designu se nestane, že byste někde přestali určitou schopnost používat, spíš ji přidáte do repertoáru a budete je efektivně používat v kombinaci s ostatními. A tak se to dělá, přátelé!
Takže co napsat na závěr? Asi, že tohle si musí zahrát každý. Úplně. Každý. Pamatuju si doby, kdy jsem byl na větvi třeba ze Lvího krále. Nebyl jsem na Oriho připraven. Je totiž dokonalý a nestrpí vedle sebe konkurenta.
Wolfenstein II: The New Colossus
Pro: Grafika, soundtrack, schopnosti, příběh, promyšlené schopnosti, ňuňu
Proti: Ani na to nemysli!