Po letech jsem se ke hře vrátila a opět stanula v předsíni opuštěného, temného domu. Do oken bily kapky deště a ozývalo se hřmění. Vzhledem k černočerné tmě jsem začala rozsvěcovat všechna světla a pro jistotu otvírat zásuvky, co kdyby tam byla svíčky. (Až se někdo do domu vrátí, tak bude mít radost z účtu za elektřinu.)

Příběh byl vyprávěn formou dopisů, které poskytovaly prostor na domýšlení si toho, co se mé ubohé rodině přihodilo. Přesto, že jsem podobná témata prožívala již mnohokrát prostřednictvím jiných her, knih či filmů, tak i tak jsem znovu sympatizovala s postavou, kolem které se vyprávění odehrává. Ty jemné střípky toho, kterak si postava nemohla najít kamarády ve škole, mi něco připomínaly, ale já jsem na rozdíl od ní nedostala od otce knihu, jak si najít kamarády. Proto mi příběh byl blízký a z toho důvodu i zajímavý. Depresivně působil nejen opuštěný dům, ale také vztahy mezi členy rodiny. Přístup rodičů k jedné určité věci mě velmi zklamal a dokázala jsem se vcítit do pocitů jejich dcery.

Co mě na hře příliš nebavilo, tak bylo čtení až moc velkého množství textu, který se možná okrajově dotýkal příběhu, ale mně to přišlo nudné.

Hru jsem si ráda zahrála jako krátké a příjemné odreagování od jiných a delších her.